Vypnout grafiku

Firmy

FIRMY VE MĚSTĚ
odkaz vede na externí stránky www.ziveobce.cz

Anketa

Která rubrika ze Zpravodaje Deštenska vás nejvíce zajímá?
Počet hlasů: 45
Listopad 2017
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Kompletní výpis akcí nalezenete v nabídce Kultura / Kulturní akce

Komentáře

Návštěvní kniha

http://allocating.one

Zaslal/a: pleapypew  •  Čas: 19.7.2017 22:55

Zahájení sezony muzeí v Deštné

May we always be able to create without limits because all can act with passion.. http://goo.g...

Zaslal/a: kinar  •  Čas: 8.3.2017 2:13

Hlášení rozhlasu

K odběru hlášení městského rozhlasu do Vaší e-mailové schránky je možno přihlásit se na adrese matrika@destna.cz

Počasí

Počasí
< návrat zpět

Rodáci a osobnosti

Na  deštenském  hřbitově  je  pohřben  významný  hudební  skladatel  Karel  Ditters  z  Dittersdorfu  (1739  -  1799),  kterého  ze  Slezska  přivedl  na  své  panství  baron  Ignác  Stillfried,  majitel  Červené  Lhoty  a  nedalekého  Nového  Dvora,  dnes  u  osady  Lipovka.  Šestapadesátiletý  Stillfried  si  vzal  17letou  Dittersovu  dceru. 

Ditters  se  narodil  2.  listopadu  1739  ve  Vídni  v  rodině  dvorního  krejčího  a  krajkáře,  který  byl  dost  bohatý,  aby  svému  synovi  mohl  zajistit  dobré  hudební  vzdělání.  V  sedmi  letech  se  začal  učit  hudbě  a  v  jedenácti  letech  již  hrál  v  chrámovém  orchestru.  Hrál  v  císařské  opeře,  kde  se  seznámil  s  Christophem  Willibaldem  Gluckem,  který  jej  vzal    s  sebou  na  umělecké  turné  do  Itálie.  Po  návratu  do  Vídně  intenzivně  věnoval  skladbě  a  sblížil  se  s  komponistou  Josefem  Haydnem.  Po  jeho  bratrovi  pak  získal  místo  kapelníka  u  biskupa  Adama  Patačice  ve  Velkém  Varadíně  (dnes  Oradea)  v  Rumunsku.  Pro  biskupský  orchestr  najal  v  Praze  řadu  českých  hudebníků,  zvláště  přilnul  k  houslistovi  Václavu  Pichlovi.  Biskup  však  musel  na  příkaz  Marie  Terezie  kapelu  rozpustit  a  Ditters  byl  bez  místa.  Vydal  se  tedy  na  cestu  Evropou,  počínaje  Itálií.  Zde  poznal  hraběte  Lamberga,  vysokého  úředníka  zemské  vlády  v  Opavě  a  přijal  jeho  pozvání  do  Opavy.    V  tutéž  dobu  přijel  do  Opavy  i  biskup  Schaffgotsch,  kterému  se  Ditters  zalíbila  pozval  ho  na  své  sídlo  na  Jánském  Vrchu.  Vyprosil  mu  na  papeži  řád  zlaté  ostruhy,  který  před  lety  dostal  Gluck  a  později  i  Mozart.  Po  nějaké  době  mu  nabídl  místo  vrchního  lovčího  s  ročním  platem  1500  zlatých  a  dal  mu  prostředky  k  získání  hudebníků  a  zpěváků  pro  biskupův  orchestr.  Ditters  opět  pozval  řadu  českých  hudebníků  a  zpěváků  z  Prahy,  Varadína  a  Vídně.  Vášnivě  se  vrhl  do  kompozice  oper,  k  nimž  mu  řadu  libret  napsal  biskupův  rádce  jezuita  Salvatore  Ignazio  Pinto-  Ital  ze  Sarda  nedaleko  Říma.  (Oratorium  David,  Esther,  které  později  ve  Vídni  slavily  velké  úspěchy).  Biskup  byl  s  Dittersovým  působením  velmi  spokojen  a  vymohl  mu  na  Marii  Terezii  povýšení  do  šlechtického  stavu  s  přídomkem  „z  Dittersdorfu“,  což  bylo  předpokladem,  aby  mu  mohl  udělit  další  výnosný  úřad  -  správu  hejtmanství  v  Jeseníku.  V  r.  1771  se  oženil  s  členkou  souboru    Nikolinou  Trinkovou,  rodem  Madarkou. 
U  biskupa  na  Jánském  Vrchu  měl    Ditters  takové  příjmy,  že  odmítl  i  nabídku  převzít  vedení  císařské  opery.  V  období  války  v  letech  1778-1779  mezi  Pruskem  a  Marií  Terezií,  však  biskup  kapelu  rozpustil  a  uprchl  až  do  Brna.  Ditters  odešel  s  rodinou  do  Jeseníku,  kde  spravoval  hejtmanský  úřad,  protože  pruská  vojska  obsadila  Javorník.  Po  skončení  války  se  biskup  Schaffgotsch  vrátil  na  Jánský  Vrch,  ale  nemohl  už  v  dostatečné  míře  podporovat    Dittersův  orchestr  a  operní  soubor,  nadto  ještě  Josef  II.  v  r.  1785  uvalil  na  biskupské  statky  vnucenou  správu  a  omezil  tak  biskupské  příjmy,  takže  mu  znemožnil  poskytovat  dotaci  na  zámeckou  kapelu  a  divadlo.  Nepříznivé  poměry  však  Ditterse  neodradily  od  komponování.  Byla  to  opera  Lékař  a  lékárník  na  text  vídeňského  herce  Stephania,  uvedená  ve  Vídni  11.  července  1786.  Opera  se  císaři  i  obecenstvu  líbila  daleko  víc  než  Mozartova  Figarova  svatba,  která  měla  premiéru  několik  měsíců  před  Dittersovým  dílem.  Opera  se  hrála  po  celém  Německu-  Goethe  ji  uvedl  na  divadle  ve  Výmaru  více  než  třicetkrát  -  ale  i  v  Londýně.
Neustálé  umělecké  cesty  však  neuspokojovaly  jeho  nadřízené  a  tak  Ditters  poprvé  zatoužil  opustit  Jánský  Vrch.  Přání  být  ustanoven  dvorním  skladatelem  v  Berlíně,  které  však  nevyšlo. 
Ditterse  začalo  zrazovat  zdraví,  trpěl  těžkou  dnou,  kterou  ve  Velkých  Losinách  marně  léčil  a  rostly  jeho  dluhy.  Po  císařově  smrti  v  r.  1790  se  biskupovi  vrátila  správa  jeho  statků  a  snažil  se  Dittersovi  pomáhat.  Nestačilo  to  však  uhradit  všechny  dluhy  a  nákladný  život,  takže  začal  prodávat  svůj  majetek,  rozhodujícím  pro  jeho  další  život  byl  prodej  pozemku  v  Jeseníku  místnímu  papírníkovi  za  daleko  vyšší  cenu  než  krátce    před  tím    zaplatil  biskupovi.  Jeho  nepřátelé  kolem  biskupa  toho  využili  a  obvinili  ho  z  podvodu  i  při  správě  biskupovi  domácnosti  kterou  Ditters  také  vedl.  Když  unaven  a  nemocen  prohlásil,  že  by  rád  odešel  ze  zámku  podařilo  se  jeho  nepřátelům  přimět  biskupa,  aby  ho  vzal  za  slovo  a  tak  v  dubnu  1794  obdržel  krátký  ,  strohý  dopis,  aby  se  odebral  do  Jeseníku  na  své  hejtmanství.  Čtvrtstoleté  přátelství  s  biskupem  se  už  nepodařilo  obnovit.  Po  smrti  biskupa  v  roce  1795  jej  nový  biskup  dal  do  penze  s  ročním  důchodem  500  zlatých.  Dostal  se  do  neřešitelné  situace.  Byl  nucen  prodat  v  Javorníku  svůj  dům,  aby  alespoň  zaplatil  dluhy,  ale  na  živobytí  nezbylo.  Z  této  vrcholné  tísně  jej  vyprostil  baron  Ignác  Stillfried,  který  jej  s  celou  rodinou  pozval  na  své  panství  Červenou  Lhotu.  Ditters  zde  našel  milé  přístřeší  a  ač  se  jeho  nemoc  stále  zhoršovala,  neustále  komponoval  a  diktoval  do  pera  svému  synovi  své  paměti.  Dva  dny  poté,  co  je  dokončil  zemřel (24.10.1799) u  barona  Stillfrieda  na  Novém  Dvoře  nedaleko  Deštné  a  je  pochován  na  deštenském  hřbitově.  Jeho  17letá  dcera  Naneta  si  po  smrti  svého  otce  vzala  o  40  let  staršího  barona  Stillfrieda,  ale  zemřela  brzy  po  svatbě  na  úbytě.
Za  svého  života  patřil  Karel  Ditters  z  Dittersdorfu  k  nejpopulárnějším  skladatelům.  Složil  44  oper,  112  symfonií,  35  houslových,  violových,  klavírních,  hobojových  a  jiných  koncertů,  4  oratoria,  6  mší,  12  kvintetů,  6  kvartetů,  množství  kantát,  z  nichž  jedna    byla  určena  k  oslavě  pruského  krále  Bedřicha  II.,  mnoho  trií  a  árií.  Sám  Richard  Wágner  považoval  své  Mistry  pěvce  Norimberské  za  vrchol  cesty,  kterou  nastoupil  Ditters  a  pokračobval  v  ní  Albert  Lorzing.  Z  dějin  naší  národní  hudby  je  známo,  jak  byl  komickými  postavami  Lorzingových  oper  poznamenán  Bedřich  Smetena  při  tvorbě  Prodané  nevěsty  a  lze  tedy  říci,  že  Dittersovo  dílo  mělo  nepřímou  odezvu  i  v  českém  hudebním  vývoji. Dále: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Ditters_von_Dittersdorf.

 

Bedřich  Kamarýt  se  narodil  ve  Velšíně  8.9.1831  a  v  roce  1854  byl  vysvěcen  na  kněze.  Původně  studoval  medicínu  ve  Vídni,  ale  protože  nesnášel  pitvy  a  rozstonal  se,  studia  medicíny  musel  zanechat.  V  roce  1850  vstoupil  do  kněžského  semináře  v  Čes.  Budějovicích  a  začal  také  hrát  na  piano  a  housle,  měl  velké  hudební  nadání,  ovládal  téměř  všechny  smyčcové  nástroje.  Později  komponoval  i  hudební  vložky  ke  mším.  Ve  třetím  roce  bohosloveckých  studií  začal  i  malovat.  V  té  době  byl  v  Budějovicích  slavný  malíř  Mücke,  který  většinou  maloval  portréty  šlechticů  a  prodával  portréty  po  300  zlatých.  Kamarýt  ho  navštívil  a  ukázal  mu  svůj  obraz,  Mücke  mu  nejprve  řekl,  že  to  nic  není,  že  se  musí  ještě  dlouho  učit  a  poslal  ho  do  malířské  akademie.  Kamarýt  však  malíře  požádal,  zda  by  mu  mohl  dávat  hodiny  malířství  sám.  Nějakou  dobu  pak  k  němu  na  hodiny  chodil  a  platil  mu  1  zlatku  za  hodinu.  Když  pak  Kamarýt  namaloval  obraz  Krista  při  poslední  večeři  Páně  podle  Leonarda  da  Vinci,  řekl  mu  Mücke  ža  bude  mistrem  v  malování  obličejů  svatých.  Při  dalším  učení    už  od    něho  peníze  nebral  a  považoval  ho  za  svého  přítele.  V  Deštné  vykonal  Kamarýt  mnoho  práce,  hlavně  pro  kostel.  Opravil  oltáře,  namaloval  křížovou  cestu,  hlavní  obrazy  nad  oltářem,  obrazy  na  stěnách  uvnitř  i  venku,  kostel  nechal  vybílit,  opravit  věžní  hodiny  a  hlavně  střechu  na  kostele,  udělal  i  plánek  na  stavbu  kostelní  věže,  která  po  velkém  požáru  v  r.  1846  byla  zastřešena  jen  provizorně.  Dále  nechal  opravit  i  kostelík  sv.  Jana  Křtitele  v  Lázních  -  nová  střecha  a  věžička,  nový  oltář  a  obrazy.  S  jeho  pomocí  byla  postavena  také  kaple  v  Chotěmicích.  Měl  mnoho  zakázek  na  obrazy  z  mnoha  okolních  měst  a  tak  mu  pomáhali  pomocníci    -  nejvíce  Karel  Eliáš.    Odhaduje  se  z  nejbližšího  okolí,  že  namaloval  2  100  obrazů  (  Deštná,  Veselí  nad  Luž.,  Strmilov,  Častrov,  Chotěmice,  Březiona,  Pacov,  Pluhův  Žďár,  Kardašova  Řečice,  Vícemil,  téměř  ve  všech  kostelích  v  jižních  Čechách  jsou  jeho  obrazy  i  v  Čes.  Budějovicích,  v  Táboře,  Římově,  Velešíně  a  d.  Byl  velmi  činný  i  v  občanském  životě.  Založil  zde  Jednotu  Cyrillskou,  farní  knihovnu,  byl  spoluzakladatelem  čtenářské  besedy,  podporoval  deštenské  spolky,  byl  členem  zastupitelstva,  podporoval  chudé  a  nemocné  občany  i  obecní  pokladnu  a  byl  zvolen  čestným  občanem  Deštné  (1884).    Na  faře  s  ním  žila  jeho  maminka  a  později  neteř  Žofie  Machoňová,  a  často  sem  jezdila  i  její  sestra  Anna. Kamarýt  psal  i  básně  a  povídky.  U  nás  je  známá  jeho  povídka  o  Červené  Lhotě  Kábové  z  Rybňan.  Dále  napsal  povídky  a  vzpomínky  ze  života  :  Positivista,  Bůh  to  chce,  Cesta  do  Říma,  Chrysanta,  Dcera  krále  Chosrola,  Setník  5.  legie,  Z  říše  Triglava. 
Děkan  a  papežský  komoří  Bedřich  Kamarýt  zemřel  21.5. 1911 pravděpodobně v Deštné. Je pohřben na deštenském hřbitově pod nepřehlédnutelným pomníkem.
Jeho  jméno  je  uvedeno  v  Ottově  naučném  slovníku    -  malíř  a  církevní  spisovatel  -  s  obsáhlým  životopisem. 
V  Deštné  je  jeho  malby  možno  vidět  v  kostele  sv.  Ottona  (oltářní  obrazy,  křížová  cesta…),  na  faře  (nástropní  malby)  a  v  kostelíku  sv.  Jana  Křtitele.
Dále: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Kamar%C3%BDt.

 

Tomáš  Václav  Bílek  se  narodil  30.  září  1819  jako  syn  kovářského  mistra  v  Deštné  v  domě  čp.  129  na  Stráních.  Když  bylo  malému  Tomášovi  5  let,  zemřel  mu  otec.  Přáním  otce  bylo,  aby  Tomáš  pokračoval  v  kovářském  řemesle  a  tak  Tomáš  po  ukončení  povinné  školní  docházky  začal  pracovat  v  kovárně.  V  té  době  byl  v  Deštné  na  faře  velmi  pokrokový  kněz  Václav  Brejšl.  Když  viděl  Tomáše,  který  byl  velmi  nadaným    žákem,  pracovat  v  kovárně,  naučil  jej  během  9  měsíců  základům  německého  jazyka,  aby  mohl  udělat  zkoušku  do  1.  třídy  jindřichohradeckého  gymnázia,  které  později  s  vyznamenáním  ukončil.  Dále  Tomáš  absolvoval    filozofickou  fakultu  KU  v  Praze  a  byl  přijat  jako  auskulant  (nižší  úředník)  na  malostranské  gymnázium  a  později  zde  byl  gymnazijním  adjunktem.  Jako  pomocný  učitel  učil  ještě  na  gymnáziu  v  Litoměřicích  a  v    roce  1848  byl  ustanoven  skutečným  učitelem  na  gymnáziu  v  Písku.  V  dalších  letech  se  stal  prozatimním  ředitelem  a  později  definitivním  ředitelem  na  gymnáziu  v  Hradci  Králové  (ve  věku  34  let),  kde  působil  14  let.   
Tomáš  Václav  Bílek  byl  výborným  učitelem,  prosazoval  pokrokové  metody  a  podporoval  chudé  studenty.  Měl  značné  sociální  cítění,  pro  stávkující  podkrkonošské  dělníky  –  tkalce  –  v  roce  1862  pořádal  sbírky.  Pořádal  pro  obyvatelstvo  nedělní  přednášky  a  nezapomínal  ani  na  své  rodiště.  V  roce  1864  poslal  na  zdejší  školu  168  svazků  knih.  30  obrazů,  11  map,  14  přírodních  nerostů  a  zeměpisný  globus,  takže  deštenská  škola  měla  jednu  z  prvních  knihoven  a  dobré  vybavení  učebními  pomůckami.  Posílal  do  Deštné  i  finanční  pomoc.  V  roce  1866  půjčil  obci  100  zlatých,  na  opravu  věže  20  zlatých,  10  zlatých  pro  chudé  žáky  a  v  roce  1897  daroval  pro  chudé  žáky  na  vánoční  nadílku  100  zlatých.  V  roce  1896  byla  v  Deštné  založena  Bílkova  nadace  –  zachovala  se  listina  z  roku  1897  s  návrhem  "  K  podělování  školních  dítek  z  Bílkova  nadání".  Pro  chudé  obyvatele  Deštné  to  byla  značná  pomoc,  uvážíme-li  že  pomocný  dělník  si  za  den  vydělal  půl  zlatky.  V  roce  1867  byl  Tomáš  Bílek  přeložen  na  akademické  gymnázium  do  Prahy,  kde  však  byl  ve  svých  54  letech  koncem  školního  roku  1873  z  politických  důvodů  předčasně  penzionován.  Odmítl  totiž  přesvědčit  učitelský  sbor,  aby  podpořil  volbu  vládního  vídeňského  kandidáta. 
Ani  v  penzi  Tomáš  Bílek  nezahálel.  Studoval  po  archivech  a  výsledkem  jeho  snažení  jsou  historické  práce.  Nejznámější  jsou  "Dějiny  konfiskací  v  Čechách  po  roce  1618",  "Tovaryšstvo  Ježíšovo  a  jeho  působení  v  zemích  Království  českého",  Reformace  katolická",  "Statky  a  jmění  jezuitských  klášterů,  kostelů,  bratrstev  a  jiných  ústavů  v  Království  českém  od  Josefa  II.  zrušených"  a  další.  Jeho  velká  díla  vyšla  nákladem  Muzea  Království    českého.  Bílek  byl  vyznamenán  cenou  Svatoboru  a  byl  jmenován  mimořádným  členem  Královské  české  společnosti  nauk. 
O  Deštné  sepsal  Bílek  menší  práci  "Město  Deštná  na  Táborsku.  Rukopis  této  práce  objevil  učitel  a  kronikář  Stanislav  Jíra  a  byla  vydána  tiskem  s  předmluvou  dr.  Jana  Muka  a  textem  přednášky  dr.  Josefa  Klika  s  názvem  "Z  dějin  Deštné  a  okolí  do  konce  války  třicetileté".  Brožura  má  název  "Kapitoly  z  minulosti  Deštné". 
Tomáš  Bílek  zemřel  v  Praze  Karlíně    6.  března  1903  ve  věku  84  let.
Naše  obec  je  tomuto  svému  rodáku  velmi  dlužna.  Teprve  po  1.  světové  válce  –  8.  srpna  1920  –  byla  zásluhou  deštenských  studentů  odhalena  Tomáši  Václavu  Bílkovi  pamětní  deska  na  domě  čp.  129.
K  trapnému  nedorozumění  došlo  počátkem  osmdesátých  let,  kdy  mladé  knihovnice  při  kontrole    deštenské  knihovny  vyřadily  Bílkovy  spisy  jako  "staré  knihy". 
Dále: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_V%C3%A1clav_B%C3%ADlek.

Pátrání po deštenském rodáku T. V. Bílkovi: Když  jsme  v  březnovém  čísle  Zpravodaje  (roč.  2008)  v  článku  o  T.V.  Bílkovi  zmínili,  že  neznáme  místo  jeho  hrobu,  reagoval  pan  Jiří  Turek  z  Černovic  s  upozorněním,  že  1.  10.  roku  1969  Jihočeská  Pravda  uveřejnila  článek  Václava  Přecha,  který  uvedl,  že  Tomáš  Václav  Bílek  zemřel  v  Karlíně  a  pochován  byl  na  Olšanech  a  na  jeho  náhrobku  je  nápis:  „Odpočívej  klidně,  ryzí  srdce  české“.  Místo  úmrtí  pro  nás  neznámé  není  –  je  uvedeno  i  na  Bílkově  pamětní  desce  umístěné  na  čp.  129  v  ulici  nesoucí  jeho  jméno.  Nová  byla  pro  nás  informace  o  místě  jeho  posledního  spočinutí.  Vznesli  jsme  tedy  telefonický  dotaz  na  pražskou  olšanskou  hřbitovní  správu,  která  dle  vlastního  vyjádření  má  přesnou  evidenci  všech  pohřbených  od  r.  1860  a  tam  nám  sdělili,  že  r.  1903  žádný  Tomáš  Václav  Bílek  na  Olšanském  hřbitově  pohřben  nebyl.  Podobně  negativní  bylo  i  pátrání  u  správy  Vinohradského  hřbitova,  se  kterým  je  Olšanský  často  zaměňován.  Některá  z  těchto  informací  je  tedy  mylná.  A  že  by  byl  pohřben  na  některém  z  dalších  27  pražských  hřbitovů,  je  ještě  méně  pravděpodobné,  nežli  to,  že  skutečně  leží  na  Olšanech.  Takže  místo  Bílkova  posledního  spočinutí  zůstává  stále  neznámé.Co  se  týče  Bílkova  literárně  historického  díla,  téměř  kompletní  je  k  dispozici  v  Památníku  národního  písemnictví  v  Praze,  kde  mají  i  několik  kusů  Bílkovy  korespondence  s  významnými  osobnostmi  tehdejší  doby  (konce  19.  stol.).  Co  je  jejich  obsahem  zatím  nevíme  a  ani  na  tomto  místě  se  nám  nepodařilo  zjistit  nějaké  konkrétnější  osobní  údaje. Dům  čp.  67  a  pamětní  deska  na  něm  připomíná  rodiště  básníka  a  spisovatele,  kněze  Vojtěcha  Pakostu  (1846  -  1892).

 

Vojtěch  Pakosta  byl  pátým  -  posledním  -  dítětem  manželů  Františka  Konstantina  Pakosty,  mlynáře  v  Deštné  a  Marie,  roz.  Strouhalové  z  Nové  Vsi    na  Jindřichohradecku  (Schönbornu).  Rodina  Pakostů  byla  spřízněna  s  rodinou  Hlinků  z  Nekrasína.  Jejich  syn  Vojtěch  Hlinka,  později  proslulý  povídkář  František  Pravda  v  roce  1842,  po  kněžském  vysvěcení  obdržel  jurisdikci  pro  kaplanování  v  Jarošově.

Vojtěch  Pakosta  se  narodil  14.  dubna  1846  v  Deštné  čp.  67.  Rodiče  mu  dali  jméno  Vojtěch  po  příbuzném  -  kaplanovi  Vojtěch  Hlinkovi  -  snad  doufali,  že  tento  kněz  bude  se  spíše  zajímati  o  svého  soujmenovce. 
V  Deštné  Vojtěch  Pakosta  prožil  5  prvních  let,  v  r.  1851  rodiče  koupili  mlýn  v  Bečicích  a  přestěhovali  se  tam.  Malý  Vojtěch  by  býval  musel  navštěvovat  školu  vzdálenou  půl  druhé  hodiny  cesty  v  Týně  nad  Vltavou.  Bylo  to  pro  malého  Vojtěcha  daleko,  tak  mu  matka  koupila  v  Týně  slabikář  a  učila  ho  doma.  Pakostovi  byly  v  Bečicích  jen  tři  roky,  mlýn  opět  prodali  a  koupili  jiný  ve  Světcích,  kam  se  také  ihned  přestěhovali.  Malý  Vojtěch  pak  chodil  do  školy  v  Deštné.  Na  jeho  duševní  vývoj  působil  deštenský  kaplan  Antonín  Lenz,  později  vyšebrodský  probošt  a  prelát(vikář,  děkan),  který  objevil  výjimečnou  bystrost  a  vnímavost  Vojtěchovu.  V  jedenácti  letech  však  otec  Pakosta  zemřel.  Matka  mlýn  ve  Světcích  prodala  a  odebrala  se  s  dětmi  do  Jindřichova  Hradce,  aby  jim  mohla  dát  potřebné  vzdělání.  Tam  také  Vojtěch  se  svým  o  4  roky  starším  bratrem  Františkem  začal  navštěvovat  jindřichohradecké  jezuitské  gymnázium,  kde  bylo  literární  vzdělání  vedeno  v  duchu  obrozeneckém.  Po  maturitě  se  oba  chlapci  s  matkou  přestěhovali  do  Prahy  za  dalším  studiem.  Matka  však  v  té  době  již  vyčerpala  hotovost  za  prodaný  mlýn  a  nastaly  krušné  doby.  Starší  František  se  dal  zapsat  na  filosofickou  fakultu  KÚ.  Aby  své  matce  pomohl  opatřil  si  vyučování  studentů  v  pražských  rodinách.  Po  ukončených  studiích  dostal  místo  profesora  na  gymnáziu  v  Písku,  kde  se  oženil  a  každoročně  přijímal  prázdninové  návštěvy  svého  bratra  Vojtěcha.
Vojtěch  se  na  přání  své  matky,  podle  svého  dávného  úmyslu,  přihlásil  v  září  1867  do  arcibiskupského  semináře,  pro  velký  zájem  se  však  do  semináře  nedostal  a  studoval  bohosloví  externě.  Velmi  těžko  se  s  matkou  a  bratrem  protloukali.  Vojtěch  tedy  na  radu  matky  napsal  Vojtěchu  Hlinkovi,  který  byl  již  známý    spisovatel  pod  pseudonymem  František  Pravda,  prosbu  o  pomoc  pro  umístění  v  semináři.  Mezi  tím  se  v  semináři  několik  míst  uprázdnilo  a  tak  když  přišel  Pravdův  přímluvný  list  rektor  Srdínko  už  byl  sám  rozhodnut  Vojtěcha  do  semináře  přijmout.  V  semináři  se  seznámil  mimo  jiné  také  s  Václavem  Benešem  Třebízským,  se  kterým  udržoval  literární  přátelství  až  do  smrti  Třebízského.  Třebízský  byl  převahou  povídkář  historický,  Pakosta  vypravěč  lidový.  Debutoval  jako  duchovní  lyrik.  Pakosta  usiloval  o  založení  literárního  spolku  a  katolické  revue,  neměl  však  dostatek  vhodných  spojenců.  Tak  své  prvotiny  otiskoval  v  Časopise  katolického  duchovenstva  a  v  revue  Blahosvět.  Celkovému  rázu  ostatních  náboženských  básní  se  poněkud  vymkla  báseň  Babiččin  Nebeklíč.
16.  června  1871  byl  Vojtěch  Pakosta  vysvěcen  na  kněze  a  po  prázdninách  byl  jmenován  kaplanem  v  Černošíně,  německé  farnosti  ve  vikariátě  stříbrském  s  kostelem  sv.  Jiří.  Farář  byl  nemocen  a  Pakosta  se  stal  brzy  administrátorem  fary.  Získal  si  zde  u  německých  farníků  všeobecnou  oblibu,  ale  jeho  literární  činnost    se  nemohla  tak  rozvinout,  jako  kdyby  žil  mezi  Čechy  a  toužil  po  změně  místa.  Pražští  přátelé  mu  po  třech  letech  umožnili  návrat  do  Prahy  a  stal  se  kaplanem  u  Matky  Boží  před  Týnem.  V  roce  1880  byl  ustanoven  za  katechetu  měšťanských  škol  v  Praze,  to  už  rok  spolupracoval  s  knihtiskařem  kanovníkem  Karlachem  jako  redaktor  zábavného  a  poučného  čtení  s  názvem  „Zábavy  večerní“,  které  redigoval  až  do  své  smrti  roku  1892.  Do  tohoto  časopisu  psal  své  povídky  mimo  jiné  i  František  Pravda  a  Pakosta  sem  zařadil  vlastní  povídky  i  řadu  svých  překladů  z  polské  a  slovinské  novelistiky.  Dále  Pakosta  redigoval  kalendáře  „Vlastenecký  poutník“  a  „Svatováclavské  kalendáře“.  Jméno  Pakostovo  stalo  se  vedle  Pravdova  v  osmdesátých  letech  nejpopulárnějším.  Nejlepší  povídky  z  těchto  kalendářů  pak  vydal  knižně  pod  názvem  „Ze  statků  a  chaloupek“  s  podtitulem  obrazy  a  obrázky  ze  života.  Z  další  Pakostovy  tvorby  je  významný  cyklus  básnických  povídek  veršem    (Jan  hrobník,  Tomáš  sirotek,  Růže  šumavská)  zpracovává  zde  náměty  ze  života  lidu  prolamované  svěžími  popisy  přírody.  K  vrcholu  jeho  vypravěčského  umění  patří  i  epika  legendární,  kde  obratně  zpracoval  motivy  -  Svatý  Metod  u  Borisa,  Ryby  svatého  Antonína,  Svatý  Jiří  a  nejlepší  Legenda  o  svaté  Alžbětě.  Následuje  cyklu  přírodní  lyriky  Na  lesních  procházkách,  Znělky  šumavské  a  cyklus  náboženské  lyriky.  Své  dojmy  z  výletů  a  cest  zpracoval  v  cyklu  básní  Z  cest  a  pěšin,  kde  najdeme  obrazy  z  krajů  šumavských,  ale  i  pohledy  na  jezero  Bodamské,  na  Severní  moře,  antverpskou  obrazárnu,  slováckou  salaš  i  pustu  uherskou.  Je  tu  i  báseň  na  vzpomínky  ze  života  v  otcovském  mlýně  Na  kola  voda  smutně  žlabem  šumí. 
Od  roku  1886  byl  jmenován  řádným  učitelem  náboženství  na  novoměstské  Vyšší  dívčí  škole,  kde  působil  až  do  své  smrti.  Učební  program  školy  uznával,  že  učením  náboženství  se  zjemňuje  povaha  lidská,  zušlechťuje  se  srdce  a  kladou  se  základy  k  mravnému  budoucímu  životu.    Smrt  přišla  náhle.  V  březnu  1892  byl  stižen  náhlou  těžkou  nemocí,  recidivou  z  roku  1890.  Pečlivým  léčením  se  brzy  zotavil,  ale  požádal  o  dovolenou,  kterou  strávil  u  svého  bratra  v  Písku,  těšil  se,  že  po  prázdninách  se  opět  vrátí  ke  své  práci  do  Prahy,  ale  10.  července  1892  náhle  zemřel.  Pohřeb  v  v  Písku  se  konal  hned  11.  července  a  nato  byl  převezen  do  Prahy  do  kostela  sv.  Štěpána,  kde  se  s  ním  rozloučili  přátele  a  žačky  Vyšší  dívčí  školy  mnoha  květinovými  dary,  rekviem  sloužil  kanovník  František  Krásl  a  další  dva  kněží,  jeho  přátelé  Jan  Libertin  a  Karel  Tippmann.  Pohřben  byl  na  Vyšehradském  hřbitově  vedle  hrobu  Boleslava  Jablonského. 
Pakostův  nástupce  v  úřadě  profesora  náboženství  byl  Jindřich  Šimon  Baar.  Tři  roky  po  pohřbu  byl  na  hrob  Pakostův  postaven  pomník  -  jednoduchý  kamenný  podstavec  s  křížem,  na  který  na  popud  básníka  Xavera  Dvořáka  sbíraly  žákyně  peníze.  Na  podstavci  je  nápis:  Vojtěch  Pakosta,  katecheta  Vyšší  dívčí  školy  v  Praze,  básník  a  spisovatel  český,  narozen  14.4.1846,  zemřel  10.7.1892.
Sám  pomník  zbudoval  jsi  pevnější  a  krasší,  než  ten,  jenž  vztyčen  na  Tvůj  rov  zde  rukou  naší,  toť  pomník,  na  němž  nezištně  jsi  stavěl  život  celý,  on  v  srdcích  našich  tkví,  náš  dobrý  učiteli.  Vděčné  žákyně  1895. 
Dále: http://cs.wikisource.org/wiki/Autor:Vojt%C4%9Bch_Pakosta.

 

PhDr,  Josef  Klik
Narodil  se  19.3.1896  jako  jeden  z  pěti  dětí  provazníka  Karla  Klika  v  Deštné.  V  domě  čp.  98
Základní  školu  absolvoval  s  výborným  prospěchem,  ale  na  studia  nebylo  v  chudé  rodině  pomyšlení.  Koncem  školního  roku  mu  sdělil  pan  Kaplan  Svoboda,  že  se  našel  dobrodinec,  který  nechce  být  jmenován  a  je  ochoten  mu  uhradit  náklady  na  studia  v  prvním  roce,  později  se  Josef  Klik  dověděl,  že  tím  dobrodincem  byla  paní  Žofie  Machoňová,  neteř  faráře  Bedřicha  Kamarýta.   
Nastoupil  tedy  v  roce  1908  na  gymnázium  v  Jindřichově  Hradci.    Druhý  rok  studia  si  musel  již  financovat  sám,  tím,  že  dával  kondice  žákům  prvního  ročníku.    Po  absolvování  gymnázia  bylo  doma  rozhodnuto,  že  půjde  studovat  Vysokou  školu  zemědělskou  v  Praze.  Josefa  více  než  zemědělství  bavila  historie,  ale  studia  na  filosofické  fakultě  byla  pětiletá,  kdežto  zemědělská  fakulta  jenom  čtyřletá  a  budoucnost  zemědělského  inženýra  slibovala  lepší  budoucnost  než  historie.  Z  domova  odjížděl  rozhodnut,  že  se  přihlásí  na  fakultu  zemědělskou,  ale  nakonec  zvítězila  fakulta  filosofická.  Doktorem  filosofie  byl  promován  3.3.1926.  Disertační  práce  se  jmenovala  „Národnostní  poměry  v  Čechách  od  válek  husitských  do  bitvy  bělohorské“,  jejíž  rukopis  je  v  archivu  synovce  Karla  Klika.    Od  roku  1926  učil  na  gymnáziu  v  Praze  na  Smíchově,  dnešní  Vančurovo,  kde  učil  až  do  roku  1944,  kdy  byl  nakrátko  přeložen  na  gymnázium  v  Praze  na  Žižkově  a  od  roku  1945  učil  opět  na  Smíchově.  V  roce  1936  se  dr.Klik  oženil  s  Marií  Hlavsovou    (29.4.1904)  -  oddával  je  již  stařičký  pan  farář  Svoboda,  který  ho  přiměl  ke  studiu.  V  manželství  se  narodily  dvě  děti,  dcera  Milada  a  syn  Josef.  Rodina  žila  nejprve  v  Praze  Bubenči  a  později  na  Puškinově  náměstí. 
Dr.  Josef  Klik  se  zabýval  hlavně  bibliografickou  prací  české  historie.  Napsal  několik  učebnic  dějepisu  a  drobnější  práce  hlavně  z  doby  Karla  IV.  Byl  žákem  historika  prof.  Pekaře,  třídil  jeho  pozůstalost  a  připravil  k  vydání  korespondenci  Pekaře  a  Golla  v  knize  „Listy  úcty  a  přátelství“.  Je  zde  asi  200    dopisů  Pekařových  a  500  Gollových.  Kniha  byla  vydána  v  roce  1941.
Za  války  učil  na  žižkovském  gymnáziu  s  profesorem  Vladimírem  Kováříkem,  který  ho  přiměl  k  sepsání  knihy  pro  mládež  o  Karlu  IV.,  která  pak  vyšla  pod  názvem  „Kníže  míru“.  Byl  jednatelem    a  pak  předsedou  Historického  klubu  a  redigoval  Český  historický  časopis  a  Časopis  přátel  starožitností.  V  roce  1939  prodělal  dr.  Klik  značné  nervové  vypětí  po  pohřbu  studenta  Opletala,  který  byl  v  Hlávkově  koleji,  v  jejíž  samosprávě  dr.  Klik  pracoval.  V  té  době  se  krátký  čas  ukrýval  u  příbuzných,  protože  to  byla  doba  zatýkání.  Jedním  z  největších  nátlaků  za  války  bylo  nařízení  úřadů  vypracovat  pojednání  s  názvem  Čechy  a  Morava  v  rámci  Velkoněmecké  říše.  K  vypracování  tohoto  spisku  byl  vybrán  Pekařův  žák  dr.  Klik.  Zprvu  tuto  práci  odmítal,  ale  po  poradě  s  dr.  Šustou  ji  vypracoval.  Brožura  pak  byla  vydána  značně  přepracovaná  protektorátníky,  nebo  německými  úřady.  Ve  válečné  době  několik  funkcí  dr.Klik  odmítl,  včetně  funkce  zemského  inspektora. 
Josef  Klik  velmi  miloval  své  rodiště  -  Deštnou.  Trávil  zde  kromě  roku  1947  všechny  prázdniny,  zajímal  se  o  své  rodáky,  pomáhal  obci  hlavně    prostřednictvím  Kroužku  rodáků  pro  Deštnou  a  okolí,  který  vedl.  V  Deštné  strávil  i  konec  války  a  napsal  zde  spisek  Deštná  v  květnové  revoluci.  V  poválečné  době  byl  předsedou  Spolku  přátel  Deštné  až  do  jeho  rozpuštění  počátkem  padesátých  let.  V  mládí  hrával  hodně  v  ochotnickém  divadle  v  Deštné    a  stále  se  zajímal  o  dění  v  Deštné.  V  důchodu  provedl  roztřídění  knihovny  v  zámku  Červená  Lhota  a  uspořádal  archiv  v  Deštné. 
Předposlední  den  svých  posledních  prázdnin  si  zakoupil  na  zdejším  hřbitově  hrob  a  o  dalších  prázdninách  tam  byl  uložen  jeho  popel.  Zemřel  na  infarkt  10.  května  1965.
Podrobnou  práci  o  životě  a  činnosti  dr.  Josefa  Klika  vypracoval  ve  své  diplomové  práci  Bohumil  Jiroušek  v  roce  1995.  Jeden  výtisk  je  v  archivu  synovce  Karla  Klika. 
 

 

Učitel  a  později  ředitel  deštenské  školy  Stanislav  Jíra  se  narodil  v  Častrově  v  rodině  učitele  18.  listopadu  1902.  Po  ukončení  studií  na  učitelském  ústavu  v  Českých  Budějovicích  učil  na  školách  ve  Volarech  a  v  Českých  Velenicích.  Na  deštenskou  školu  přišel  poprvé  10.  12.  1923  a  byl  zde  jen  krátce  -  do  5.  4.  1924,  vrátil  se  1.  9.  1924  a  zůstal  do  31.  8.  1927.    Po  sedmileté  přestávce  se  do  Deštné  opět  vrátil  1.  7.  1934  a  na  deštenské  škole  pak  rozdával  dětem  své  pedagogické  vzdělání  a  lásku  až  do  důchodu    -  31.  7.  1963.  Z  Deštné  už  neodešel,  měl  Deštnou  rád  a  pracoval  pro  ni  až  do  své  smrti. 
Pro  Deštnou  udělal  Stanislav  Jíra  mnoho;  doposud  to  ani  nebylo  dostatečně  ohodnoceno.  Byl  to  jeden  z  pedagogů,  pro  kterého  práce  nekončila  ve  škole,  ale  zajímal  se  také,  a  to  především,  o  kulturu  v  obci.  Byl  vynikající  hudebník  a  dokázal  dát  dohromady  už  ve  třicátých  a  čtyřicátých  létech  hudební  soubor,  jaký  Deštná  patrně  nikdy  před  tím  a  až  dosud  neměla.  Jsou  ještě  dnes  pamětníci  jeho  koncertů    tzv.  vážné  hudby,  které  byly  velmi  populární  zejména  za  2.  světové  války.  Stanislav  Jíra  byl  také  zanícený  divadelní  ochotník;  přestože  až  na  jednu  hru  nikdy  na  jevišti  nevystupoval,  byl  často  ještě  s  několika  nadšenci  deštenského  ochotnického  divadla  tzv.  "šedou  eminencí"  -  dovedl  skloubit  divadelní  soubor  a  dělal  všechnu  tu  mravenčí  práci,  potřebnou  pro  nacvičení  dobrého  divadla  a  především  operety.  Ty  byly  tehdy  velmi  populární  a  Stanislav  Jíra  jich  s  ochotnickým  souborem  nacvičil  dvacet.  Pěvecký  soubor,  který  zde  Stanislav  Jíra  založil,  měl  velmi  dobrou  úroveň    a  vedla  jej  pak  i    jeho  žena  Markéta  Jírová.  Ještě  v  roce  1957  se  v  Deštné  hrála  Piskáčkova  opereta  „Perly  panny  Serafinky“  pětkrát  při  vyprodaném  hledišti. 
Za  války  zastával  Stanislav  Jíra  také  práci  knihovníka  v  obecní  knihovně,  kdy  popularizoval  českou  knihu  a  byl  také  jedním  z  iniciátorů  vzniku  biografu  v  Deštné  v  roce  1941.
V  počátcích  socializace  zemědělství  byl  Stanislav  Jíra  přesvědčeným  obhájcem  socializace  a  v  menšinovém  JZD  zastával  práci  účetního.  Pracoval  také  v  lidosprávě,  především  v  osvětové  práci,  dlouhá  léta  byl  členem  místního  národního  výboru,    vedl  matriku  a  pracoval  ve  Sboru  pro  občanské  záležitosti,    dopisoval  do  okresních  i  krajských  novin  a  sepsal  různé  místní  studie,  např.  Ochotnické  divadlo  v  Deštné,  Historie  požárníků,  Deštenské  zvony,  Založení  JZD.   
Ani  v  důchodu  Stanislav  Jíra  nezahálel.  Od  roku  1965  byl  jmenován  kronikářem  obce.  Kronika  v  Deštné  nebyla  vedena.  Dochovaly  se  jen  ojedinělé  výtisky  dřívějších  historiků  -  např.  práce  Filipa  Šubrta  stará  100  let,  místopis  Tomáše  Bílka  "Město  Deštná  na  Táborsku",  které  Jíra  také  opsal  na  psacím  stroji,  práce  PhDr.  Jana  Muka  "Z  minulosti  pramene  sv.  Jana  Křtitele  v  Deštné"  a  PhDr.  Josefa  Klika  "Deštná  ve  dnech  květnové  revoluce".
  Stanislav  Jíra  začal  psát  kroniku  od  roku  1964  a  zároveň  podrobně  zpracovával  historii  od  konce  2.  světové  války.  Potom    postupně  z  dostupných  materiálů  -  zápisů  schůzí  zastupitelstva,  které  se  dochovaly,  a  z  pátrání  po  archivech  zpracoval  historii  obce  od  roku  1913  až  do  roku  1945  a  od  poloviny  19.  století  do  r.  1912.    Kolik  vynaložil  úsilí  a  kolik  času  věnoval  této  práci  si  těžko  dovedeme  představit.  Novou  kroniku  psal  ručně  svým  krásným  písmem  a  starou  na  psacím  stroji.  Všechno  téměř  zdarma,  jen  s  malou  roční  odměnou.
Stanislav  Jíra  žil  v  Deštné  v  domku  čp.  214  se  svou  manželkou  Markétou,  roz.  Čejnovou,  rovněž  učitelkou.  Vychovali  spolu  dvě  děti,  které  v  Deštné  nezůstaly;  dcera  Alena  žije  v  Českých  Budějovicích  a  syn  Stanislav  v  Českých  Velenicích.
„Náš  pan  učitel“,  jak  jej  nazývaly  generace  jeho  žáků,  zemřel  doma  10.  6.  1976  po  krátké  hospitalizaci  v  nemocnici  v  Počátkách.
Na  pohřeb  Stanislava  Jíry,  který  se  konal  v  Českých  Budějovicích  -  pohřeb  žehem  se  tehdy  v  J.  Hradci  ještě  nekonal  -  přijelo  z  Deštné  autobusem  a  osobními  auty  asi  70  lidí.  Urna  s  jeho  popelem  je  uložena  na  hřbitově  v  Deštné.   
Markéta  Jírová,  roz.  Čejnová  ze  Skaličky  u  Zábřehu,  která  v  Deštné  učila  od  1.7.  1934  a  jejíž  otec  byl  zdejší  rodák,    žila  po  smrti  manžela  v  jejich  domku  sama  a  poslední  dny  svého  života  strávila  v  pečovatelském  domě  v  Třeboni.  Zemřela  v  předvečer  svých  87.  narozenin. 
 

Deštenští  letci

V  Deštné  prožil  mládí  Josef  Kloboučník,  narodil  se  zde  Hugo  Dostál,  v  nedalekém  Bořetíně  se  narodil  Bohumil  Mráz  a  ve  Vícemili  žil  řadu  let  před  svou  smrtí  Vladimír  Cupák

Štábní  kapitán  Josef  Kloboučník  létal  u  312.  čs.  stíhací,  poté  u  96.  a  68.  britské  noční  peruti  jako  noční  stíhač.  Zahynul  22.10.1941. 

Rotný  Hugo  Dostál  létal  v  Anglii  u  311.  bombardovací  perutě.  15.6.1942  se  jeho  letoun  nevrátil  z  operačního  letu  nad  Biskajským  zálivem. 

Nadporučík  Bohuslav  Mráz  létal  na  Spitfiru  u  312.  stíhací  perutě  RAF.  1.2.  1944  odjíždí  se  skupinou  zkušených  letců  na  východní  frontu.  V  SSSR  vznikl  1.  čs.  samostatný  stíhací  pluk  létající  na  „Lavočkách“  La-5  FN,  který  v  polovině  září  1944  odlétá  na  pomoc  SNP.  Mráz  byl  sestřelen  u  Krahule  u  Kremnice  7.10.  1944,  kde  také  zahynul. 
V  roce  1991  byli  všichni  padlí  letci  in  memoriam  povýšeni  do  hodnosti  plukovníka.

Plukovník  Vladimír  Cupák  pocházel  z  Brna.  Létal  v  Anglii  stejně  jako  Dostál  u  311  čs.  bombardovací  perutě,  po  dokončení  turnusu  200  operačních  hodin  se  stal  radar-operátorem  u  68.  britské  noční  stíhací  perutě  čs.  letky.  Po  válce  nastoupil  v  letecké  akademii  v  Hradci  Králové,  odkud  byl  díky  politickým  změnám  propuštěn  již  1.3.  1948.  Zač.  50.  let  byl  bez  rozsudku  rok  a  půl  vězněn  na  Mírově.  Od  70.  let  žil  ve  Vícemili.  Zemřel  29.9.  1993  v  J.  Hradci.

http://www.leteckemuzeum.destna.cz/

http://muzeum.khl-jhradec.cz/

http://www.khl-jhradec.cz/

 

Jsme na Facebooku HRADECŽIJE POVODŇOVÝ PORTÁL RÁDIO ČK GObec DDB

Město Deštná

Adresa
nám. Míru 65, 37825, Deštná
ID datové schránky: 979beu6

IČO: 00246506
DIČ: CZ00246506

Banka Česká Spořitelna Jindřichův Hradec
č.účtu.: 0600434339/0800

Kontaktní informace

Podatelna, matrika a evidence obyvatel
tel.: 384 384 291
fax: 384 384 231
mobil: 723 716 054

E-mail: podatelna@destna.cz
web: www.destna.cz
facebook: www.facebook.com/MestoDestna

Další kontakty naleznete v levém menu.

Úřední hodiny

Úřední dny
pondělí a středa 7:00 - 16:30

Pracovní hodiny
úterý a čtvrtek 7:00 - 15:00
pátek 7:00 - 14:30
TOPlist