PELHŘIMOV

Pelhřimov

Již asi 2 roky se chystám navštívit Pelhřimov a napsat o něm do této rubriky. Konečně jsem to letos realizoval, když se mi podařilo najít pěkný a cenově výhodný penzion kousek od středu města. Město i celý okres Pelhřimov patřil do nedávna do Jihočeského kraje, nyní patří do Vysočiny. Myslím si, že je to správně, co do krajiny, tak do podnebí. Podle mne i Deštná má blíže do Vysočiny.

Vyrazili jsme přes Mnich, za Mirotínem na kopci vlevo lesní, vesměs asfaltovou cestou k Pstruhovému rybníku, kolem Huťského potoka s krátkou zastávkou u rybníčku u Starých Hutí, dál na Těmice, hezká fara a kostelík, ze dřeva vyřezávaná bachyně s osmi selaty, za hřbitovem krátká odbočka na vršek s kaplí Nejsvětější Trojice a posezením. Poetičnost místa však narušuje velká skládka bioodpadů. Pak Drahoňov, Markvarec, Myslov a další zastávku jsme udělali v parku u zámku Proseč – Obořiště, který byl v době mé předchozí návštěvy kvůli kovidu nepřístupný. Mj. je zde pomník K.H.Borovského, připomínající jeho pobyt, kdy sem jezdil za dcerou zdejšího lesníka, jeho pozdější ženou a mohutný Havlíčkův dub. Trochu zajížďka přes Částkovice kvůli hezké návsi s kapličkou a památnou lípou a potom už jen Vlásenice a hledání křížku v remízku uprostřed pole, bohužel trochu rozbahněného, což bylo znát na mých botách a trochu jsem se později při ubytování musel stydět (křížek jsem ale našel a zadokumentoval). Potom už následoval jen dlouhý sjezd z kopce a po 36 km jsme byli v PELHŘIMOVĚ. Ubytovali jsme se v penzionu v Tylově ulici, chvilku odfrkli a vyrazili na odpolední prohlídku města.

Začali jsme výstupem po schodišti s pilíři jako pozůstatky bývalé křížové cesty k pseudogotické kapli sv. Kříže, odkud je i hezký výhled. Manželku však vždycky naštve, když jsou kostely a kaple neprodyšně zavřené a člověk nemůže nejen jít dovnitř, ale ani nahlédnout alespoň přes nějaká vrátka nebo mříž. Tak to byl i tento případ. Odsud kolem pivovaru Poutník a kulturní památky v ojedinělém kubistickém slohu, vily bývalého okresního hejtmana Jana Drechsela, jsme došli do Děkanské zahrady, kde nás hned na začátku přivítal křik papoušků, kterých je zde několik voliér a jsou i na prodej. Děkan František Bernard Vaněk zde ze zpustlého místa vytvořil příjemné místo k odpočinku, park se stromy, keři, květinami a lavičkami k posezení. Jako památka na jeho působení je zde jeho zrekonstruovaný zahradní domek a pomník s jeho bustou. Nalezneme zde i Boží muka, mozaiku Kristovy hlavy a další plastiku (bohužel) s uraženou hlavou. Dál jsme prošli kolem divadla Lubomíra Lipského, známého herce a zdejšího rodáka. (Na náměstí má na rodném domě pamětní desku spolu s bratrem režisérem Oldřichem Lipským.) Úzkou uličkou mezi hradbami jsme se dostali na parkoviště, kolem kterého je vysázené růžové (sakurové) stromořadí. Doporučuji však navštívit v době, kdy kvete.

A dostali jsme se až na náměstí, které je centrem městské památkové rezervace. Stojí zde radnice (čp.1), Fárův dům (druhá kubistická památka), Šrejnarovský dům (zde najdeme Síň Lipských, Pelhřimovské peklo a infocentrum), starý hotel Slávie, dům čp.17 se sgrafiti (Muzeum strašidel), v čp.4 najdeme minipivovar Na Čtyrce, prakticky dům vedle domu je historickou památkou, uprostřed náměstí stojí kašna se sochou sv. Jakuba, v horní části je zámek s Muzeem Vysočiny a kostel sv. Bartoloměje. Okolo centra jsou zbytky městských hradeb se Solní, Dolní (Jihlavskou) a Horní (Rynáreckou) branou. V Pelhřimově je toho daleko víc, ale nelze popsat všechno.

Na závěr jsem si nechal Muzeum rekordů a kuriozit, jehož hlavní část je umístěna v pěti patrech Jihlavské brány a další část je v budově a parčíku na nábřeží u říčky Bělá. Už jste o něm určitě slyšeli nebo v něm i byli. Prostě všechno, co je u nás nej, nej. Největší, nejdelší, nejmenší, nejrychlejší, nejstarší atd. nebo něčím výjimečné. Něco jsou rekordy samy o sobě, prostě dané, ale v některých případech to lidi dělají jen proto, aby nějaký rekord vytvořili, často i dost nesmyslný. Co mě zaujalo? Třeba kolo, na kterém se musí šlapat dozadu, aby jelo dopředu, a ještě navíc má volant a zatáčet se musí na opačnou stranu, než se jede. To je ptákovina co? Nebo nočník s nápisem „Bez práce nejsou koláče“ a uvnitř rysky a u té horní nápis STOP. Pak ale jsou další ptákoviny, jako největší počet přechodů po rozžhaveném uhlí. Nejdelší nepřerušená slupka z jablka o délce 14,96 m. Nejvíc figurek ze zátek od piva. Něco jsou nejen blbosti, ale i naprosto nepoužitelné věci, jako třeba největší větrovka nebo čepice, největší plyšový medvěd, který by vám zabral celý dětský pokoj, nejdelší klobása atd. atd. Jedno pozitivum to muzeum ale určitě má: když sem přijdete o svých narozeninách, neplatíte vstupné, které je jinak 250 Kč. To víte, že jsem si to tak naplánoval! Ještě doporučuji se podívat na Nábřeží rekordů a kuriozit u říčky Bělá, kde na zábradlí si na tabuli vedle tabule můžete číst o dalších a dalších rekordech, až vám z toho jde hlava kolem a v parčíku pak uvidíte proutěného mamuta nebo obřího ježka v kleci, čajovou konvici, trychtýř či poštovní schránku.

Po procházce nám samozřejmě vyhládlo. Podařilo se nám najít pěknou restauraci a ani jsme si nepřipadali, že se zde jen tak cpeme a popíjíme místního Poutníka, ale že v podstatě pokračujeme v kulturním poznávání, jelikož restaurace Střepina se nachází v budově bývalé Vlasákovy restaurace, která je rovněž kulturní památkou.  

Ant. Stára