SEDLEC - PRČICE - 2. ČÁST - MONÍNEC A BOROTÍN

SEDLEC-PRČICE – 2. ČÁST – MONÍNEC A BOROTÍN

V minulém díle jsem po 66 km dojel do Sedlce-Prčice a po prohlídce tohoto dvojměstí zakončené v restauraci pivovaru Vítek z Prčice jsem přespal v penzionu Hugo v Uhřicích. Druhý den jsem se vydal se svým bývalým spolužákem dál. A jelikož je vášnivým lyžařem, tak, i když byl začátek srpna, naše cesta vedla do lyžařského areálu Monínec. Čekalo nás převýšení 300 m.

Cesta přes Jetřichovice s hezkým, ale chátrajícím zámkem, jehož současným vlastníkem je společnost z Prahy, byla ještě dobrá, ale jen k dolní stanici lanovky na Monínec. Téměř 1 km dlouhé lanovce odpovídá i délka sjezdovky. K tomu ještě v horní části kratší lyžařský vlek, takže lyžaři si to zde v sezóně opravdu užijí. Teď však bylo léto a my se rozhodli vystoupat nahoru pěšky s tlačením kola. Jelikož v horní části Monínce je hotelový komplex, tak sem samozřejmě vede silnice. Sice z nás pot jen lil, ale vystoupat se to dalo, navíc jsme, co chvíli, byli odměněni krásným výhledem do krajiny, pod námi Sedlec-Prčice jako na dlani a v dáli louky, pole a zalesněné kopečky krásné české krajiny. Samozřejmě, že areál, který letos oslavil 30 let, přitahuje návštěvníky hlavně v zimě, avšak funguje celoročně, protože kromě lyžování může nabídnout venkovní bazén, vodní maxiskluzavku, lanový park, bikepark, tenisové kurty, wellness, aktivity pro děti atd. My se však jen z terasy hotelu rozhlédli po kraji, podívali na dřevěnou sochu čerta a pokračovali ve stoupání. Nyní však už jen prudkou lesní cestičkou, navíc vymletou předchozím deštěm. Nakonec jsme došli až k horní stanici lanovky (684 m/m) a odměnou nám byl opět široký a daleký výhled do kraje. Navíc zde stojí stará poštovna, která byla přemístěna ze Sněžky před svým zánikem v roce 2009 do kempu pod Javorovou skálou a v roce 2019 byla opět rozebrána a přemístěna sem. Je volně přístupná, uvnitř si můžete posedět a odpočinout, prohlédnout expozici o její historii a dokonce je zde volně k dispozici i turistické razítko. Monínec není vlastně žádný vrchol, je to jen úpatí Javorové skály (723 m/m), ale na tu už jsme nelezli.

Stoupání jsme si užili už dost, takže jsme se těšili, až pro změnu pojedeme z kopce. První místo, kam jsme přijeli, byla osada Ounuz, vesnická památková zóna, soubor roubených staveb s doškovými střechami a zajímavou zvoničkou. Nežije zde ani 10 trvalých obyvatel, takže samé rekreačky, ale hezky udržované. A pěkně z kopce jsme dojeli až k místu zvanému Čertovo břemeno. Jedná se o skalní útvar a to ne malý. Slouží dokonce i horolezcům. I toto místo je spojené s pověstí o čertovi. Před dávnými časy si Nadějkovští osadníci stavěli nový kostel. Čert chtěl jejich stavbu zničit. Nedaleko za Vysokým Chlumcem uzmul obrovskou skálu a letěl s ní, aby ji hodil na kostel. Najednou ustal v letu, zíral přes temena vrchů a pak s největším vztekem mrštil balvanem k zemi a zmizel. Viděl totiž, že přiletěl pozdě, kostel byl již posvěcen a on k němu už tím pádem neměl přístup. Lidé nazvali tuto skálu Čertovo břemeno a okrouhlé jamky na jejím vrcholu, to prý jsou stopy čertových kopyt. V nejbližší vesničce Cunkov jsme se s kamarádem zase rozdělili, on se vracel směrem ku Praze a já pokračoval k jihu. Krajina byla samé pastviny a na nich koně, skotský náhorní skot i bizoni. Ve vesničce Alenina Lhota si musí každý všimnout nádherné kamenné zvoničky, podobné té v Ounuzu. Na další křižovatce jsem měl v úmyslu jet rovně na Jistebnici, kde je rozhodně mnoho zajímavostí, jenže zde byl zákaz vjezdu. Ze zkušeností vím, že na kole člověk projede skoro všude, ale riskovat jsem to nechtěl.

A tak jsem se vydal směrem na Borotín. Ve vesnici Nové Libenice se cesta rozdvojovala, přičemž doprava byla cedule „Pouze pro horská kola“. Horské kolo mám. Sice nevím, jestli jsem horský cyklista, ale vzhledem k tomu, jaké cesty mám už za sebou, jsem si řekl, že mě nemůže nic překvapit. A nelitoval jsem. Jel jsem nádhernou krajinou, malebné vesničky a ta panoramata. Smrkov – budova, která byla kombinací hasičárny, kapličky a zvoničky. Kamenná Lhota – stará roubenka s možností ubytování, netradiční kaplička se zvoničkou a nahoře s cimbuřím, zámeček, který je v soukromém vlastnictví, a u něj dvě dřevěné sochy. Následovala kamenitá cesta trochu z kopce a do kopce, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Navíc s nádherným výhledem do kraje. Za chvíli jsem byl v Borotíně, ale nezamířil jsem k domovu, nýbrž ke zřícenině Starý zámek. Pokud sem přijedete od Borotína po cyklotrase č.11 jako já, tak již ten první pohled je hezký. Jedete těsně kolem Starozámeckého rybníka a nad ním se vypíná zřícenina, která se zároveň zrcadlí na hladině rybníka. Zřícenina je volně přístupná, vstupné se neplatí. Je velice navštěvovaná a také fotogenická, na www.mapy.cz naleznete přes 300 jejích fotek. Za zmínku stojí i barokní dvůr v jejím těsném sousedství. Pamatuji tento hospodářský areál jako ruinu těsně před zřícením. O to více jsem byl překvapený, když jsem viděl, že poměrně velká část je opravená do původní podoby a uvnitř funguje kavárna, občerstvení a prodejnička. A plánuje se toho prý mnohem více.

Nastal však čas návratu. Po pěkné asfaltové cyklotrase č.11 jsem dojel do Řevnova, pak zkratkou do Radimovic u Tábora a za chvíli Tábor na dohled. To už jsem ale dostal opravdovou žízeň. Jenže z Tábora celou tu cyklotrasu Sezimák, Planá a pokračovalo to Strkov, Košice, samá mnou neoblíbená europiva (nebudu jmenovat). Zachránil mě až Brandlín a místní Kuna. Takže jsem si skutečně pochutnal a dojet domů už byla hračka. Ujeto celkem 66 km.

Ant. Stára