TÁBOR, BECHYNĚ – 4. ČÁST – KOLEM LUŽNICE

TÁBOR, BECHYNĚ – 4. ČÁST – KOLEM LUŽNICE

Tento den nás čekala krásná cesta kolem Lužnice z Tábora do Bechyně. Pouze mé spolucestující se to příliš nezdálo a mockrát se pochybovačně dotázala, jestli tohle chci skutečně prezentovat jako cyklovýlet. Pro jistotu předem uvádím, cesta je to skutečně pěkná, no ale spíše pro pěší, a to i tak dosti náročná. I když pro nějaké skutečné bajkery, což však nejsme, by to byla jistě brnkačka. Nicméně já toho kola nelituju, protože jsem se o něj mohl v náročnějších místech opírat a také jsem nemusel věci nést na zádech, ale pohodlně vézt na nosiči. Pravdou je, že v některých úzkých úsecích ve strmé stráni vysoko nad řekou, nebo při překonávání kořenů a balvanů, či do schodů kolo trochu překáželo. Ono jsme již v minulosti tuto trasu jednou absolvovali, ale to jsme byli podstatně mladší, dojeli do Tábora autem, odsud vlakem do Bechyně a pěšky zpět do Tábora, tedy opačným směrem a bez zavazadel. To je také možnost, vážení čtenáři, ale pěšky je to docela dlouhých 30 km. To na tom kole jsme si to přeci jen občas jízdou usnadnili.

Takže jsme ráno sjeli od hostelu k řece a přes Čelkovický most se dostali na začátek trasy. Zpočátku je Lužnice poměrně divoká, samé peřeje a jezy s náhony k mlýnům. Ty byly ale vesměs na druhém břehu. Na naší levé straně jsme projeli nejdříve parkem Pintovka, plným studánek, turistických přístřešků, laviček a v dnešní době hodně moderních dřevěných soch. Tak jsme dělali postupně zastávky u žáby, vodníka, šneka, výra, čerta nebo laně s poustevníkem. K tomu se dokonce váže pověst o tom, jak v lese žijícímu poustevníku udělil poslední duchovní útěchu klokotský kaplan Josef Vlastimil Kamarýt. Postupně kolem stezky přibývalo skal a také, co přítok Lužnice, to (i když menší) vodopády. Zapomněl jsem napsat, že za vybudování této stezky vděčíme Klubu českých turistů. Stalo se tak již někdy koncem 19. století obrovským úsilím táborských nadšenců, ovšem také za finančního přispění např. hraběte Harracha nebo velkostatkáře Vodňanského, ale i spousty dalších jednotlivců, či firem, později i státu. Jedním z nejaktivnějších členů KČT byl Jan Domečka. Proto zde najdeme místo se skálou s vyrytým poděkováním, naučnou tabulí a několika lavičkami, nazvané Domečkovo zátiší. Zajímavým zastavením je také Harrachovka. Stávala zde legendární turistická restaurace. Dnes už zbyly pouze základy, avšak stále zde je, i když obnovená, lávka, spojující toto místo s druhým břehem. Další zajímavostí je 32 m dlouhý tunel vytesaný ve skále, která zde zasahuje až do řeky, takže se dříve musela obcházet. Nebo kolem další skály je vybudovaný ochoz (visutá lávka), původně dřevěný, nyní železný. Nutno dodat, že se na něj i z něj člověk musí dostat po strmých schodech, v našem případě i s kolem.

Postupně se řeka Lužnice začínala uklidňovat, stal se z ní takový líně plynoucí tok a my jsme se dostali ke zřícenině hradu Příběnice. Tentokrát jsme nechali kola pod kopcem a nahoru vyšplhali bez nich. Na stavbě poměrně rozsáhlého hradu se podíleli Vítkovci společně s Rožmberky. Počátkem 15. století hrad dobyli husité a bohatou historii hradu ukončila po bitvě u Lipan jejich mírová dohoda s Rožmberky, přičemž součástí dohody bylo zboření hradu včetně podhradního městečka a menšího hradu Příběničky na protějším břehu. Odsud až k Bejšovcovýmu mlýnu je zákaz vjezdu cyklistů. Objížďka je však dosti velká, tak jsme si řekli, že kola povedeme, což jsme beztak dělali převážnou část dosavadní cesty. No ale ono i to vedení bylo dost náročné a byli jsme rádi, když jsme to měli za sebou. Odtud se dalo docela kus cesty jet, i když na úplné radování to nebylo. Cesta zase skončila a pokračování bylo po úzké pěšině. Nakonec jsme se přece jen dostali až ke Stádleckému mostu, což je obrovská rarita. Jedná se o jediný dochovaný empírový řetězový most v ČR. Navíc tento most stál původně v Podolsku na Vltavě a při stavbě Orlické přehrady byl rozebrán, všechny součástky očíslovány, převezeny a zde byl most znovu sestaven. Podotýkám, že je funkční a normálně po něm jezdí osobní automobily.

Další cesta vedla po úzké křivolaké pěšince a průjezd trochu komplikovaly mohutné kopřivy. I tak jsme se dostali (samozřejmě po strmém výstupu lesem) až k hezkému kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, bohužel uzavřenému. Z tohoto místa byl nádherný výhled na řeku a zříceninu hradu Dobronice, což byl náš další cíl. Bohužel kvůli údržbovým a statickým pracím byl hrad z bezpečnostních důvodů uzavřen. Prohlédli jsme si ho tedy alespoň od řeky a z mostu a pokračovali chvíli na kole, chvíli pěšky až do Bechyně. Stihli jsme si ještě nakoupit jídlo k večeři a ke snídani a zajít na pivo do minipivovaru Keras a pak už jsme jen sjeli do penzionu Pod Skalou v ulici Pod Schody. To 2x „pod“ zdůrazňuji, abyste si mohli udělat představu, co nás další den bude čekat. Nicméně penzion byl v hezkém místě u řeky, na kterou jsme měli oknem pěkný výhled.

 Ant. Stára