TLUČÍN A STRUŽKY

TLUČÍN A STRUŽKY

Tak tentokrát zase jeden kratší výlet po okolí. Tlučín a Stružky. Že vám to nic neříká? To je dobře, alespoň vás zavedu někam, kde jste třeba ještě nebyli a přitom to není daleko od Deštné.

Přes Mnich dojedeme do Vlkosovic. Zde mne zaujala veliká náves, pokud se tomu dá vůbec říkat náves. Ale asi ano, je to centrum obce, uprostřed dva rybníčky a okolo domy. Jenže na mne nezapůsobila hezkým dojmem. Domy jsou neudržované, rozpadají se. Sem tam odstavený nějaký vrak auta. Rybníčky nevábné, zarostlé nejen na hladině, ale i okolo kopřivami. U jednoho shnilá lavička. Celkový bídný dojem nevylepšuje ani kaple, která je také oprýskaná a navíc zavřená, takže člověk nemůže ani nahlédnout dovnitř. Po opuštění Vlkosovic se dojem ihned zlepší. Před námi je vrch Tlučín a mírně stoupající cesta je do první poloviny celá zastíněná a to tak dokonale, že člověk má dojem, že projíždí pod loubím. Na vrcholu Tlučína (687 m), který je pouze o 5 m nižší, než naše široko daleko nejvyšší Čihadlo, je kromě telekomunikačního vysílače také nádherná vyhlídka. Někdo si dal tu práci a zhotovil zde dvě lavičky a vkusnou krytou dřevěnou ceduli s nápisem: „E – Vyhlídka Tlučín“. Tak nad tím jsem marně přemýšlel. Jsou E-maily, E-shopy, E-dodejky, E-stravenky atd., ale E-vyhlídku jsem ještě neviděl. Nic jsem však nevymyslel, tak jsem se raději pokochal výhledem a ten byl pěkný. Přehlédl jsem všechny naše deštenské kopce včetně zející rány Strážky, ale vidět bylo i panorama Novohradských hor a samozřejmě ve výhledu nechyběl ani Temelín.

Jelikož se nerad vracím, tak jsem si to dál naplánoval lesní cestou. Ukázalo se však, že dostala dosti zabrat při těžbě těžkou lesní technikou a dál dokonce se ztrácela pod neuklizenými větvemi. Pokud mě chce někdo následovat, doporučuji vrátit se zpátky do Vlkosovic a do Dobešova pokračovat po silnici. Ano, Dobešov byl můj další cíl a nakonec se mi sem podařilo po bídných lesních cestách a troše toho bloudění dojet. V Dobešově je kostel se zajímavou historií. Pochází ze 14. století, po různých úpravách byl nakonec v 18. století rozdělen na kapli a na sýpku, chlév a dva byty, obývané až do roku 1980. Popojedeme kousek dál směrem na Černovice a hned za Dobešovem uvidíme stavebně velice zajímavou kapličku.

Černovicím jsem se věnoval již na jednom z minulých výletů, takže jsem tentokrát udělal jen krátkou zastávku u zámku, který je tak hezký, že prostě za zastavení a pohlédnutí stojí. Při minulé cestě jsem však nevěděl o zajímavé dřevěné soše Blanického rytíře, která stojí proti zámku v parku za parkovištěm. V parku stojí za to se více rozhlédnout, protože zde uvidíme řadu pěkných starých stromů. Odsud jsem se vrátil na silnici, objel zámek, až jsem se dostal na zelenou turistickou značku, která vede nejdříve po pěšině, potom po širší cestě, kolem pily, přes úzkokolejku a dostali bychom se po ní až… až třeba do Kamenice nad Lipou, ale to bychom neviděli Stružky. Proto hned za kolejemi nebo klidně až další cestou vlevo se přes louku a les dostaneme na silnici (je to i cyklotrasa č.1184) a jsme ve Stružkách, což je malá osada, patřící k Černovicím. Hned na okraji u hezkého křížku stojí skřítek „Stružák“, dřevěná socha, dílo uměleckého řezbáře Marcela Kodíčka. Kousek dál je pěkná dřevěná zvonička a hned vedle je další rarita – samoobslužný výčep. Můžete si zde zakoupit lahvové pivo nebo limonádu nebo načepovat víno a peníze hodit do kasičky. Kromě popsaných zajímavostí zaujmou Stružky svojí poklidnou atmosférou a zadní část starými chalupami včetně dokonce jedné roubenky.

Kousek za Stružkami je další vyhlídka. Má opět dvě lavičky a dřevěnou krytou ceduli „C – Vyhlídka u Rytova“. Takže tady mi to konečně došlo: Ono těch vyhlídek je v okolí více a nejsou očíslovány, ale označeny písmeny. Tentokrát ten výhled není kdovíjaký, pouze po okolní krajině. Pojedeme po cestě dál a kolem památného dubu dojedeme až do další malinké vesničky Rytov, a za ní je další stejně upravená vyhlídka, jako dvě předchozí, tentokrát „D – Vyhlídka pod Šeborcem“. Takže už mám zase co hledat a kam někdy vyrazit – zkrátka na vyhlídku A a B! Nyní mě ale čekala cesta domů. Nechtěl jsem ji absolvovat jednoduše, jelikož kousek od železniční zastávky Chválkov těsně u trati jsem na mapě objevil pomníček z 20. let 20. století na památku vechtra Ludvíka Holického, který vypadl z rychle jedoucí drezíny. Lesy jsou v těchto místech dosti rozlehlé a navíc cesty na mapě nejsou v terénu a opačně. K pomníčku ale nevedla žádná cesta, přesto jsem po nějakém tom prodírání se lesem pomníček bez jakéhokoliv označení našel a zadokumentoval. Bezesporu zajímavá je i nádražní budova JHMD v Chválkově, která je naprosto opuštěná. To mě vedlo k zamyšlení, že zde vlastně býval výpravčí, prodavačka jízdenek, čekárna a teď nikdo a nic. A takových budov je. Po 2 km od zastávky se sjezdem prudkého kopce lipovým stromořadím dostaneme do samotného Chválkova, což je vcelku dobrodružné, protože z minulosti vím, že každou chvíli zde spadne suchá větev, občas i celý strom. A ještě poslední zastávka. Když dojedeme na silnici, po které jsem začínal cestu do Vlkosovic, nedáme se doleva na Mnich, ale rovně přes les do Bořetína, protože před Bořetínem u malého rybníčka jsou moc hezká Boží muka s malovanými obrázky na skle. Zatímco svatí Marek a Matouš jsou ještě velmi zachovalí, tak Lukáš a Jan už jsou jen velmi málo zřetelní. No a odsud už skutečně jen přes Mnich domů. Výlet cca 35 km. 

P.S. Mockrát jsem jel přes Chválkov a vždy mě zaujala kaplička na 674 m vysokém vršku nad vesnicí. Ke kapličce nevede žádná cesta, stojí uprostřed pole, které je vždy buď zaseté nebo zorané. Až letos jsem měl štěstí. Poté, co byla sklizena řepka, vydal jsem se ke kapličce vysokým strništěm. Notně poškrábaný jsem dorazil k cíli, ale nelitoval jsem. Kaplička i krásný výhled stály za to.

Ant. Stára