Historie Deštné

Deštná se nachází v údolíčku zvlněné krajiny polí a lesů, stoupající od soběslavských a veselských blat k pacovské a křemešnické vrchovině se střední výškou 585 m. Osu krajiny tvoří Deštenský potok, odvádějící vody do řeky Lužnice. Přirozené geografické a demografické seskupení obcí kolem Deštné - Světce, Rosička, Drunče, Březina, Lipovka, Vícemil, Červená Lhota a Jižná tvoří územní celek zvaný Deštensko.

V historické době byl náš kraj majetkem Slavníkovců a po sjednocení českých kmenů Přemyslovci získal zdejší území Vítek z Prčice. (1169).

Údobí trvalého osazení Deštné je možno posunout do druhé poloviny 12. století. Jméno zakladatele osady není známo, pojmenování Deštná se přičítá deštivé krajině, nebo vychází ze staroslovanského výrazu "deščený", t.zn. bidlový les snad v místě založené osady. Kolonizační vlna zavedla do zdejší krajiny německé kolonisty, kteří zde založili kostel zasvěcený svatému Ottonovi, bamberskému biskupovi; bylo dokončeno dispoziční řešení tržiště (náměstí, "rynku") a navazujících ulic. Kostel sv. Ottona je v kamenné románské stavbě připomínán roku 1250.

Nejstarší držitel Deštné byl Oldřich I. Z Hradce. (baron de Novadomo) - jeho děd Jindřich založil v letech 1205-1237 Jindřichův Hradec.

První zachovalý písemný dokument o Deštné je darovací listina Oldřicha z Hradce z 25.7.1294, který uvádí Deštnou již jako městys (villa forensis - místo trhové). Současně jsou jmenovány i výše uvedené okolní vsi.
Původní majitelé Deštné, Vítkovci - páni z Hradce, prodali toto "zboží" v roce 1364 bratrům z Rožmberka, od nichž pochází také městský znak. Městečko Deštná bylo téměř na dvě století připojeno k choustnickému panství.
Do počátku rožmberské vlády je možné klást stavbu gotického presbytáře kostela, jak se zachovala dodnes.

Dobytčí trhy zřejmě vynášely, takže se Deštná rozrůstala a stala se městečkem. Městská práva a privilegia udělil Deštné Oldřich II. z Rožmberka . Nejstarší doklady o městských knihách a pečeti pocházejí z r.1418 a jsou uloženy v v archivu (J.Hradec, nebo Třeboň). Deštná ležela na důležité křižovatce - Jindřichův Hradec - Tábor a Pelhřimov.
Předhusitské období se sociálními nepokoji zasáhlo i rožmberské statky na Deštensku. Mladý Oldřich z Rožmberka ve snaze otupit revoluční hnutí vydává r. 1418 řadě měst a obcí včetně Deštné právo volného odkazu majetku obyvatel. V tomto privilegiu je Deštná nazývána městem a dostala také právo pečetit své listy pečetí se znakem rožmberské růže (červená růže ve stříbrném poli). Tento znak si Deštná podržela dodnes. Červená rožmberská růže je i na praporu, který obci Deštná potvrdil v roce 2000 Parlament ČR.

Za husitských válek byla Deštná vypálena a došlo k poklesu počtu obyvatel, obchodu i řemesel.

V roce 1531 získali deštenské zboží do zástavy páni z Jindřichova Hradce, ale v r. 1581 Petr Vok z Rožmberka městečko Deštnou vyplatil a opět připojil k choustnickému panství. Z této doby je zmínka o znovuvystavění vyhořelé deštenské radnice (dnes budova základní školy).

R. 1596 poslední Rožmberk Petr Vok prodal městečko Deštnou s kostelem, vsí Březinou a Višňovou a lesem s názvem Hora nad Deštnou Vilému Ruthovi z Dirného. Vilém Ruth rok nato koupil od Jana Káby z Rybňan Novou Lhotu s kostelem sv. Trojice, Novým Dvorem, chalupami pod Vícemilí a Jižnou a spojil všechno v nové panství Nové Lhoty Červené. Deštná pak měla vrchnostenský úřad až do roku 1848 v zámku Červená Lhota.

Po bitvě na Bílé hoře však mu byl pro jeho náboženské smýšlení (nebyl katolík) jeho majetek zabrán vrchním velitelem císařského vojska v jižních Čechách donem Baltazarem de Maradas a celé panství bylo později prodáno císařskému rytmistrovi veliteli jindřichohradecké posádky Italovi Antoniu de Bruccio. Bruccio se hodně staral o rozkvět deštenských lázní. Zemřel v roce 1638 a odkázal kostelíku sv. Jana Křtitele 300 zlatých.

Roku 1599 byl objeven nad Deštnou zázračný pramen minerální vody a roku 1602 byl nad ním vystavěn kostelík sv. Jana Křtitele. V době rekatolizace země se zde konaly poutě za velké účasti lidu, což založilo slávu deštenských lázní, vybudovaných v průběhu 17. století. Po smrti Antonia de Bruccio koupil červenolhotecké panství hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku a pán na Jindřichově Hradci.
Slavatové obdarovali Deštnou rozmnožením trhů, právem prodeje soli, výčepu vína v radním domě, roku 1687 také financovali stavbu deštenské kostelní věže.

R. 1693 zdědila panství dcera Ferdinanda Viléma Slavaty Marie Terezie, později provdaná za hraběte Arnošta Fridricha Windischgreatze.
V majetku Windischgreatzů bylo panství Červená Lhota a tedy i Deštná do roku 1755, kdy jej v dražbě koupil František de Paula, svobodný pán z Gudenus.

V roce 1774 utrpěla Deštná pohromu velikým požárem, kdy vyhořela velká část městečka s radnicí a kostelem. I zvony se rozlily a shořely matriky a velká část městského archivu.
Ten v r. 1796 prodal Červenou Lhotu a statky Chválkov a Hojovice Ignáci, svobodnému pánu Stillfriedovi, který sem přišel ze Slezska. Přivezl si sebou Jiříka Klika, předchůdce zdejší provaznické rodiny Kliků a sluhu Vilhelma, který měl své potomky ještě v nynější Lipovce. Stillfried bydlel na Novém dvoře a založil vesnici Stillfriedov, nynější Lipovku. Traduje se, že své milenky provdal za selské synky a usadil je v této vesnici.
Stillfried pozval ze Slezska na své panství zchudlého ve své době velmi významného hudebníka Karla Ditterse z Dittersdorfu, zakladatele německé opery, s jehož dcerou se oženil. Ditters ve stáří (60 let) byl velmi nemocný a úplně bez prostředků, zemřel v roce 1799 na Novém Dvoře a pochován je na deštenském hřbitově.

R. 1807 zdědil panství Moric, svobodný pán Stillfried a ten ji r. 1820 prodal Terezii Veithové, provdané Neupauerové, která panství r. 1835 prodala knížeti Eduardu ze Schönburgu.
Ve druhé polovině 19. století se i v Deštné postupně rozvíjí obchod, živnosti a jsou zakládány různé spolky - divadelní, hasičský, čtenářský. V celém regionu známé jarmarky a trhy soustřeďovaly do obce množství zájemců a přispívaly k obživě obyvatel městečka.

První světová válka byla obdobím velké bídy a strádání, padlo v ní 55 deštenských mužů.
Vyhlášení samostatnosti Československa skončilo s třistaletou vládou Habsburků; v našem kraji ale nebyly vytvořeny podmínky pro rozvoj výroby a zaměstnanosti. Námezdně pracující hledali obživu v průmyslových krajích i v zahraničí.
Dramatické dny konce války a příchod Rudé armády (10.5.1945) zachytil ve své publikaci "Deštná ve dnech květnové revoluce" zdejší rodák profesor dr. Josef Klik. Na pomník padlých na náměstí přibyla ke jménům z první světové války jména dalších obětí.
Zchudlé Deštensko opět nedostalo podporu k řešení místní zaměstnanosti; stovky obyvatel přesídlily do pohraničí a průmyslových středisek, další desítky dojížděly za prací do okolních měst.

Od padesátých do osmdesátých let se výrobní prostředí nezměnilo. Protože se nezměnila ani vybavenost, počet obyvatel dále klesal. V tomto období byla v letech 1966-68 provedena generální oprava kostela, později byla rekonstruována silnice z Jindřichova Hradce kolem nového mostu a vybudován vodovod; financování zajistil stát, obyvatelé přispěli dobrovolnou prací. V osmdesátých letech vznikla představa dlouhodobého rozvoje obce. Byla provedena rekonstrukce elektrorozvodu s dvěma trafostanicemi a částečnou kabelizací, rozvod plynu, kanalizace a čištění odpadních vod, byla postavena nová mateřská škola, rekonstruována budova pro školní kuchyni , v centru obce byla postavena nová restaurace a na ni navazující víceúčelový sál, bylo přestavěno kino a do provozu uvedeno nové zdravotní středisko.

V devadesátých letech vzniklo z jednotného zemědělského družstva družstvo vlastníků AGRA Deštná a. s.; s povinnými osobami se vyrovnalo vydáním akcií. V současné době se zaměřuje převážně na chov skotu a prasat a zkouší nové technologie ustájení dobytka a zpracování mrvy.
Vedle areálu zemědělského družstva vyrostla nová provozovna - žárová zinkovna s názvem SIGNUM , která zaměstnává kolem 20 pracovníků.
Po roce 1989 dostali v restituci potomci bývalého rodu Řezníků provozovnu sodovkárny. Výrobnu přestavěli a nazvali novým jménem Fontea a.s.
Zklamání přinesl rok 2003, kdy majitelé postupně zastavili plnění limonád do tradičních skleněných lahví a přenesli výrobu do Veselí nad Lužnicí, kde začali s plněním do lahví PET.. Deštenská výrobna byla uzavřena a prodána, o práci tím přišlo 30 lidí.
V kultuře byla Deštná vždy známa dobrými dechovými kapelami, aktivními divadelními ochotníky, chrámovou hudbou a zpěvem.
V roce 1998 otevřel poslední potomek slavného provaznického rodu pan Karel Klik v prostorách svého domu unikátní Provaznické muzeum, které je jediným svého druhu v Čechách a těší se stále velkému zájmu návštěvníků.
Stoletá tradice místního tělocvičného spolku SOKOL stále pokračuje v oddílech kopané, odbíjené, tenisu a v základní tělovýchově.

Věž kostela sv. Ottona (aktuálně k roku 2019)

V letošním roce oslavila Deštenská věž 330 roků svého trvání a 70 roků od poslední větší opravy (kromě změny fasády v roce ....). Věž se začala stavět 16. června 1687, kdy byl položen základní kámen a stavba byla dokončena 6. června 1689. Na stavbě věže pracovalo několik stovek dělníků. Mistr stavby byl Saul Urban z Oldřiše, tesařští mistři byli Jiří Filzog z Oldřiše a Ondřej Mikl z Jindřichova Hradce. Věž je stavěna o rozměrech 714 x 720 cm a síla zdí je 200 – 220 cm. Výška zdiva byla 26,58 m a po vrchol věže je 45,72 m. Věž byla původně dvoubáňová s lucernou. Při požáru r. 1774 shořel i krov věže, potom byl vršek upraven provizorně, ale při požáru v r. 1846 shořel také. Při tomto požáru se rozlily i zvony.

K zastřešení v dnešní podobě došlo v r. 1883 podle náčrtu Bedřicha Kamarýta, který krátce před tím přišel na deštenskou faru.

Podrobnější zprávy máme již o poslední větší opravě věže z r. 1949. Podle zápisu z tohoto roku byl na podzim r. 1947 utvořen v Deštné komitét pro posílení náboženského života a ten si vzal též za úkol opravu chrámu. Celá oprava chrámu a věže byla pochopitelně věcí nejen samotné Deštné, ale i okolních obcí, které byly zastoupeny v této komisi (Březina – V. Kadlec a J. Tomek, Světce – K. Vejvar a Marýška, Rosička – V. Černý a Mareš a K. Machač, Jižná – J. Nohava, Vícemil – F. Hronza, Č. Lhota – A. Kolář, Chotěmice – S. Nemeček, Lipovka – F. Musil). Z Deštné bylo v komitétu 12 lidí.

Před samotnou opravou věže byla provedena oprava věžních hodin, kterou provedl pan Šorna a důkladná oprava a naladění varhan. Tuto práci provedli zdarma profesor S. Štipl, jeho otec V. Štipl, Štěpán Foist a František Salaba.

Velkou prací bylo postavení lešení kolem věže. Na lešení bylo získáno od majitelů lesů 70 m³ dřeva. Stavba lešení byla zahájena 19. dubna 1949 firmou Fr. Kubíček z Deštné a na stavbě se podíleli i František Tůma z Rosičky, Fr. Bušta z Lipovky, Jiří Šíma ze Samosol a další pracovníci. Práce to byla obtížná, protože dříví nebylo vyschlé.

Na samotné věži pak bylo vyměněno několik trámů, které byly následkem zatékání nahnilé. Celkový náklad na opravu věže byl odhadnut na 403.077 Kč a z toho na povozy a pomocné práce byla určena částka 134.151,30 Kč, která měla být zaplacena obyvatelstvem.

Tenkrát byla projevena snaha obnovit věž v původní podobě, totiž se dvěma báněmi, tedy zhotovit i novou báň na místě té, která byla v r. 1921 při opravě věže odstraněna (při této opravě snad došlo i k menšímu snížení věže). Ale tato myšlenka narazila na technické a hlavně materiálové potíže a nebyla uskutečněna.

Pokrytí věže provedl Josef Fiala se synem Josefem a učedníkem K. Kalkusem. Bylo použito pozinkovaného plechu 0,65 mm silného a bylo na tuto práci obstaráno celkem 12q tohoto materiálu. Báň-makovice byla při opravě snesena a potažena měděným plechem o síle 0,55 mm. Rovněž kříž, který je vysoký 3m a má rozpětí ramen 136 cm byl potažen mědí.

Omítka věže byla otlučena většinou brigádnicky dobrovolníky a před nahazováním očištěna členy hasičského sboru.

V zápis o opravě věže je uvedeno na 60 lidí z Deštné a okolí, kteří se svojí dobrovolnou prací podíleli na této opravě. Zvláště je vyzdvižena práce Františka Salaby, Václava Brusa a Antonína Krejčů.

Na věži jsou umístěny dva zvony, které byly pořízeny v r. 1948 a slavnostně vysvěceny 20. června 1948. Větší zvon, nazvaný Václav je v průměru 1.005 mm a váží 591 kg. Po úderu doznívá 85 sekund. Menší zvon, zvaný Marie má průměr 890 mm, váží 409 kg a po úderu zní 65 sekund.

Věž je v současné době, stejně jako celý kostel, ve vlastnictví Římskokatolické církve.

150 let pošty Deštná (2019)

Pošta v Deštné byla otevřena v roce 1869. První poštovní razítko se objevilo na spisech 16.5.1869. V jednací protokolu městské rady je záznam, že 14.5.1869 Městská rada v Deštné oznamuje c.k. bernímu úřadu a okresnímu zastupitelstvu v Kamenici nad Lipou otevření pošty v Deštné dne 15.5.1869.

První poštovní razítko bylo velké jako tříhaléř, německy Deschna a mělo v datu i rokcož razítka Kamenice, Jindřichova Hradce ani Tábora neměla. Všechna poštovní razítka měla pouze den a měsíc.

Prvním poštmistrem byl Vavřinec Hrabal, obchodník, pošta byla umístěna v jeho domě čp. 39. Poštovní zásilky se donášely denně z Jindřichova Hradce. Kdo a kdy je roznášel, se nezachovalo. Jízdní pošta byla zřízena později.

V úředním listě okresu Pelhřimov z roku 1869 stojí: Dne 14.5.1869 započne činnost v Deštné c. k. poštovní úřad, který se zabývá listovní a povozní službou a bude opatřovati spojení každodenním poslem do Jindř. Hradce. Dodací „okršlek“ tvoří obce a samoty: Bořetín, Březina (Štylfrýdov, Nový Dvůr), Deštná (Nedbalov, Na Stráních, Lázně sv. Jana, mlýn Voleský), Ižná (Červená Lhota), Samosoly, Mnich (i samoty v Chválkovském lese – Dvořiště, Hájek, Krápadlo, Rutov, Hutě), Rosička u Deštné, Drunč (Annovice), Světce, Mirotín, Chotěmice a Vicomil z okr. hejtmanství Tábor.

Od roku 1905 byl poštmistrem v Deštné Karel Stavěl, který koupil dům čp. 15 a poštovní úřad přestěhoval z čp. 39 do čp. 15, kde je až do dnešní doby. Všechny poštmistry kroniky neuvádí, ale v roce 1945 byl poštmistrem Stanislav Hanta, v roce 1946 Josef Mráz, v roce 1964 Oldřich Vaverka a od roku 1990 Libuše Průšová.