Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Město Deštná
městoDeštná

Historie Deštné

Deštná  se  nachází  v  údolíčku  zvlněné  krajiny  polí  a  lesů,    stoupající  od  soběslavských  a  veselských  blat  k  pacovské  a  křemešnické  vrchovině  se  střední  výškou  585  m.  Osu  krajiny  tvoří  Deštenský  potok,  odvádějící  vody  do  řeky  Lužnice.  Přirozené  geografické  a  demografické  seskupení  obcí  kolem  Deštné  -  Světce,  Rosička,  Drunče,  Březina,  Lipovka,  Vícemil,  Červená  Lhota  a  Jižná  tvoří  územní  celek  zvaný  Deštensko.

V  historické  době  byl  náš  kraj  majetkem  Slavníkovců  a  po  sjednocení  českých  kmenů  Přemyslovci  získal  zdejší  území  Vítek  z  Prčice.  (1169).

Údobí  trvalého  osazení  Deštné  je  možno  posunout  do  druhé  poloviny  12.  století.  Jméno  zakladatele    osady  není  známo,  pojmenování  Deštná  se  přičítá  deštivé  krajině,  nebo  vychází  ze  staroslovanského  výrazu  "deščený",  t.zn.  bidlový  les  snad  v  místě  založené  osady.  Kolonizační  vlna  zavedla  do  zdejší  krajiny  německé  kolonisty,  kteří  zde  založili  kostel  zasvěcený  svatému  Ottonovi,  bamberskému  biskupovi;  bylo  dokončeno  dispoziční  řešení  tržiště  (náměstí,  "rynku")  a  navazujících  ulic.  Kostel  sv.  Ottona  je  v  kamenné  románské  stavbě  připomínán  roku  1250.

Nejstarší  držitel  Deštné  byl  Oldřich  I.  Z  Hradce.  (baron  de  Novadomo)  -  jeho  děd  Jindřich  založil  v  letech  1205-1237  Jindřichův  Hradec.

První  zachovalý  písemný  dokument  o  Deštné  je  darovací  listina  Oldřicha  z  Hradce  z  25.7.1294,  který  uvádí  Deštnou  již  jako  městys  (villa  forensis  -  místo  trhové).  Současně  jsou  jmenovány  i  výše  uvedené  okolní  vsi. 
Původní  majitelé  Deštné,  Vítkovci  -  páni  z  Hradce,  prodali  toto  "zboží"  v  roce  1364  bratrům  z  Rožmberka,  od  nichž  pochází  také  městský  znak.  Městečko  Deštná  bylo  téměř  na  dvě  století  připojeno  k  choustnickému  panství.   
Do  počátku  rožmberské  vlády  je  možné  klást  stavbu  gotického  presbytáře  kostela,  jak  se  zachovala  dodnes. 

Dobytčí  trhy  zřejmě  vynášely,  takže  se  Deštná  rozrůstala  a  stala  se  městečkem.  Městská  práva    a  privilegia  udělil  Deštné  Oldřich  II.  z  Rožmberka  .  Nejstarší  doklady  o  městských  knihách  a  pečeti  pocházejí  z  r.1418  a  jsou  uloženy  v  v  archivu    (J.Hradec,  nebo  Třeboň).  Deštná  ležela  na  důležité  křižovatce  -  Jindřichův  Hradec  -  Tábor    a  Pelhřimov.
Předhusitské  období  se  sociálními  nepokoji  zasáhlo  i  rožmberské  statky  na  Deštensku.  Mladý  Oldřich  z  Rožmberka  ve  snaze  otupit  revoluční  hnutí  vydává  r.  1418  řadě  měst  a  obcí  včetně  Deštné  právo  volného  odkazu  majetku  obyvatel.  V  tomto  privilegiu  je  Deštná  nazývána  městem  a  dostala  také  právo  pečetit  své  listy  pečetí  se  znakem  rožmberské  růže  (červená  růže  ve  stříbrném  poli).  Tento  znak  si  Deštná  podržela  dodnes.  Červená  rožmberská  růže  je  i  na  praporu,  který  obci  Deštná  potvrdil  v  roce  2000  Parlament  ČR.

Za  husitských  válek  byla  Deštná  vypálena  a  došlo  k  poklesu  počtu  obyvatel,  obchodu  i  řemesel. 

V  roce  1531  získali  deštenské  zboží  do  zástavy  páni  z  Jindřichova  Hradce,  ale  v  r.  1581  Petr  Vok  z  Rožmberka  městečko  Deštnou  vyplatil  a  opět  připojil  k  choustnickému  panství.  Z  této  doby  je  zmínka  o  znovuvystavění  vyhořelé  deštenské  radnice  (dnes  budova  základní  školy).

R.  1596  poslední  Rožmberk  Petr  Vok  prodal  městečko  Deštnou  s  kostelem,  vsí  Březinou  a  Višňovou    a  lesem  s  názvem  Hora  nad  Deštnou  Vilému  Ruthovi  z  Dirného.    Vilém  Ruth  rok  nato  koupil  od  Jana  Káby  z  Rybňan  Novou  Lhotu  s  kostelem  sv.  Trojice,  Novým  Dvorem,  chalupami  pod  Vícemilí  a  Jižnou  a  spojil  všechno  v  nové  panství  Nové  Lhoty  Červené.  Deštná  pak  měla  vrchnostenský  úřad  až  do  roku  1848  v  zámku  Červená  Lhota.

Po  bitvě  na  Bílé  hoře  však  mu  byl  pro  jeho  náboženské  smýšlení  (nebyl  katolík)  jeho  majetek  zabrán  vrchním  velitelem  císařského  vojska  v  jižních  Čechách  donem  Baltazarem  de  Maradas  a  celé  panství  bylo  později  prodáno  císařskému  rytmistrovi  veliteli  jindřichohradecké  posádky    Italovi  Antoniu  de  Bruccio.  Bruccio  se  hodně  staral  o  rozkvět    deštenských  lázní.  Zemřel  v  roce  1638  a  odkázal  kostelíku  sv.  Jana  Křtitele  300  zlatých.

Roku  1599  byl  objeven  nad  Deštnou  zázračný  pramen  minerální  vody  a  roku  1602  byl  nad  ním  vystavěn  kostelík  sv.  Jana  Křtitele.  V  době  rekatolizace  země  se  zde  konaly  poutě  za  velké  účasti  lidu,  což  založilo  slávu  deštenských  lázní,  vybudovaných  v  průběhu  17.  století. Po  smrti  Antonia  de  Bruccio  koupil  červenolhotecké  panství  hrabě  Vilém  Slavata  z  Chlumu  a  Košumberku  a  pán  na  Jindřichově  Hradci.
Slavatové  obdarovali  Deštnou  rozmnožením  trhů,  právem  prodeje  soli,  výčepu  vína  v  radním  domě,  roku  1687  také  financovali  stavbu  deštenské  kostelní  věže.

R.  1693  zdědila  panství  dcera  Ferdinanda  Viléma  Slavaty  Marie  Terezie,  později  provdaná  za  hraběte  Arnošta  Fridricha  Windischgreatze. 
V  majetku  Windischgreatzů  bylo  panství  Červená  Lhota  a  tedy  i  Deštná  do  roku  1755,    kdy  jej  v  dražbě  koupil  František  de  Paula,  svobodný  pán  z  Gudenus.

V  roce  1774  utrpěla  Deštná  pohromu  velikým  požárem,  kdy  vyhořela  velká  část  městečka  s  radnicí  a  kostelem.  I  zvony  se  rozlily  a  shořely  matriky  a  velká  část  městského  archivu. 
Ten  v  r.  1796      prodal  Červenou  Lhotu  a  statky  Chválkov  a  Hojovice  Ignáci,  svobodnému  pánu  Stillfriedovi,  který  sem  přišel  ze  Slezska.  Přivezl  si  sebou  Jiříka  Klika,  předchůdce  zdejší  provaznické  rodiny  Kliků  a  sluhu  Vilhelma,  který  měl  své  potomky  ještě  v  nynější  Lipovce.  Stillfried  bydlel  na  Novém  dvoře  a  založil  vesnici  Stillfriedov,  nynější  Lipovku.  Traduje  se,  že  své  milenky  provdal  za  selské  synky  a  usadil  je  v  této  vesnici. 
Stillfried  pozval  ze  Slezska  na  své  panství    zchudlého  ve  své  době  velmi  významného  hudebníka  Karla  Ditterse  z  Dittersdorfu,  zakladatele  německé  opery,  s  jehož  dcerou  se  oženil.  Ditters  ve  stáří  (60  let)  byl  velmi  nemocný  a  úplně  bez  prostředků,  zemřel  v  roce  1799  na  Novém  Dvoře  a  pochován  je  na  deštenském  hřbitově.

R.  1807  zdědil  panství  Moric,  svobodný  pán  Stillfried  a  ten  ji  r.  1820  prodal  Terezii  Veithové,  provdané  Neupauerové,  která  panství  r.  1835  prodala  knížeti    Eduardu  ze  Schönburgu.    
  Ve  druhé  polovině  19.  století  se  i  v  Deštné  postupně  rozvíjí  obchod,  živnosti  a  jsou  zakládány  různé  spolky  -  divadelní,  hasičský,  čtenářský.  V  celém  regionu  známé  jarmarky  a  trhy  soustřeďovaly  do  obce  množství  zájemců  a  přispívaly  k  obživě  obyvatel  městečka.

První  světová  válka  byla  obdobím  velké  bídy  a  strádání,  padlo  v  ní  55  deštenských  mužů. 
Vyhlášení  samostatnosti  Československa  skončilo  s  třistaletou  vládou  Habsburků;  v  našem  kraji  ale  nebyly  vytvořeny  podmínky  pro  rozvoj  výroby  a  zaměstnanosti.  Námezdně  pracující  hledali  obživu  v  průmyslových  krajích  i  v  zahraničí. 
Dramatické  dny  konce  války  a  příchod  Rudé  armády  (10.5.1945)  zachytil  ve  své  publikaci  "Deštná  ve  dnech  květnové  revoluce"  zdejší  rodák  profesor  dr.  Josef  Klik.  Na  pomník  padlých  na  náměstí  přibyla  ke  jménům  z  první  světové  války  jména  dalších  obětí.
Zchudlé  Deštensko  opět  nedostalo  podporu  k  řešení  místní  zaměstnanosti;  stovky  obyvatel  přesídlily  do  pohraničí  a  průmyslových  středisek,  další  desítky  dojížděly  za  prací  do  okolních  měst.

Od  padesátých  do  osmdesátých  let  se  výrobní  prostředí  nezměnilo.  Protože  se  nezměnila  ani  vybavenost,  počet  obyvatel  dále  klesal.  V  tomto  období  byla  v  letech  1966-68  provedena  generální  oprava  kostela,  později  byla  rekonstruována  silnice  z  Jindřichova  Hradce  kolem  nového  mostu  a  vybudován  vodovod;  financování  zajistil  stát,  obyvatelé  přispěli  dobrovolnou  prací.  V  osmdesátých  letech  vznikla  představa  dlouhodobého  rozvoje  obce.  Byla  provedena  rekonstrukce  elektrorozvodu  s  dvěma  trafostanicemi  a  částečnou  kabelizací,  rozvod  plynu,  kanalizace  a  čištění  odpadních  vod,  byla  postavena  nová  mateřská  škola,  rekonstruována  budova  pro  školní  kuchyni  ,  v  centru  obce  byla  postavena  nová  restaurace  a  na  ni  navazující  víceúčelový  sál,  bylo  přestavěno  kino  a  do  provozu  uvedeno  nové  zdravotní  středisko.

V  devadesátých  letech  vzniklo  z  jednotného  zemědělského    družstva  družstvo  vlastníků  AGRA  Deštná  a.  s.;  s  povinnými  osobami  se  vyrovnalo  vydáním  akcií.  V  současné  době  se  zaměřuje  převážně  na  chov  skotu  a  prasat  a  zkouší  nové  technologie  ustájení  dobytka  a  zpracování  mrvy.     
Vedle  areálu  zemědělského  družstva  vyrostla  nová  provozovna  -  žárová  zinkovna  s  názvem  SIGNUM  ,  která  zaměstnává  kolem  20  pracovníků. 
Po  roce  1989  dostali  v  restituci  potomci  bývalého  rodu  Řezníků  provozovnu  sodovkárny.  Výrobnu  přestavěli  a  nazvali  novým  jménem  Fontea  a.s.   
Zklamání  přinesl  rok  2003,  kdy  majitelé  postupně  zastavili  plnění  limonád  do  tradičních  skleněných  lahví  a  přenesli  výrobu  do  Veselí  nad  Lužnicí,  kde  začali  s  plněním  do  lahví  PET..  Deštenská  výrobna  byla  uzavřena  a  prodána,  o  práci  tím  přišlo  30  lidí.
V  kultuře  byla  Deštná  vždy  známa  dobrými  dechovými  kapelami,  aktivními  divadelními  ochotníky,  chrámovou  hudbou  a  zpěvem. 
V  roce  1998  otevřel  poslední  potomek  slavného  provaznického  rodu  pan  Karel  Klik  v  prostorách  svého  domu  unikátní  Provaznické  muzeum,  které  je  jediným  svého  druhu  v  Čechách  a  těší  se  stále  velkému  zájmu  návštěvníků. 
Stoletá  tradice  místního  tělocvičného  spolku  SOKOL  stále  pokračuje  v  oddílech  kopané,  odbíjené,  tenisu  a  v  základní  tělovýchově.


Věž kostela sv. Ottona (aktuálně k roku 2019)

V letošním roce oslavila Deštenská věž 330 roků svého trvání a 70 roků od poslední větší opravy (kromě změny fasády v roce ....). Věž se začala stavět 16. června 1687, kdy byl položen základní kámen a stavba byla dokončena 6. června 1689. Na stavbě věže pracovalo několik stovek dělníků. Mistr stavby byl Saul Urban z Oldřiše, tesařští mistři byli Jiří Filzog z Oldřiše a Ondřej Mikl z Jindřichova Hradce. Věž je stavěna o rozměrech 714 x 720 cm a síla zdí je 200 – 220 cm. Výška zdiva byla 26,58 m a po vrchol věže je 45,72 m. Věž byla původně dvoubáňová s lucernou. Při požáru r. 1774 shořel i krov věže, potom byl vršek upraven provizorně, ale při požáru v r. 1846 shořel také. Při tomto požáru se rozlily i zvony.

K zastřešení v dnešní podobě došlo v r. 1883 podle náčrtu Bedřicha Kamarýta, který krátce před tím přišel na deštenskou faru.

Podrobnější zprávy máme již o poslední větší opravě věže z r. 1949. Podle zápisu z tohoto roku byl na podzim r. 1947 utvořen v Deštné komitét pro posílení náboženského života a ten si vzal též za úkol opravu chrámu. Celá oprava chrámu a věže byla pochopitelně věcí nejen samotné Deštné, ale i okolních obcí, které byly zastoupeny v této komisi (Březina – V. Kadlec a J. Tomek, Světce – K. Vejvar a Marýška, Rosička – V. Černý a Mareš a K. Machač, Jižná – J. Nohava, Vícemil – F. Hronza, Č. Lhota – A. Kolář, Chotěmice – S. Nemeček, Lipovka – F. Musil). Z Deštné bylo v komitétu 12 lidí.

Před samotnou opravou věže byla provedena oprava věžních hodin, kterou provedl pan Šorna a důkladná oprava a naladění varhan. Tuto práci provedli zdarma profesor S. Štipl, jeho otec V. Štipl, Štěpán Foist a František Salaba.

Velkou prací bylo postavení lešení kolem věže. Na lešení bylo získáno od majitelů lesů 70 m3 dřeva. Stavba lešení byla zahájena 19. dubna 1949 firmou Fr. Kubíček z Deštné a na stavbě se podíleli i František Tůma z Rosičky, Fr. Bušta z Lipovky, Jiří Šíma ze Samosol a další pracovníci. Práce to byla obtížná, protože dříví nebylo vyschlé.

Na samotné věži pak bylo vyměněno několik trámů, které byly následkem zatékání nahnilé. Celkový náklad na opravu věže byl odhadnut na 403.077 Kč a z toho na povozy a pomocné práce byla určena částka 134.151,30 Kč, která měla být zaplacena obyvatelstvem.

Tenkrát byla projevena snaha obnovit věž v původní podobě, totiž se dvěma báněmi, tedy zhotovit i novou báň na místě té, která byla v r. 1921 při opravě věže odstraněna (při této opravě snad došlo i k menšímu snížení věže). Ale tato myšlenka narazila na technické a hlavně materiálové potíže a nebyla uskutečněna.

Pokrytí věže provedl Josef Fiala se synem Josefem a učedníkem K. Kalkusem. Bylo použito pozinkovaného plechu 0,65 mm silného a bylo na tuto práci obstaráno celkem 12q tohoto materiálu. Báň-makovice byla při opravě snesena a potažena měděným plechem o síle 0,55 mm. Rovněž kříž, který je vysoký 3m a má rozpětí ramen 136 cm byl potažen mědí.

Omítka věže byla otlučena většinou brigádnicky dobrovolníky a před nahazováním očištěna členy hasičského sboru.

V zápis o opravě věže je uvedeno na 60 lidí z Deštné a okolí, kteří se svojí dobrovolnou prací podíleli na této opravě. Zvláště je vyzdvižena práce Františka Salaby, Václava Brusa a Antonína Krejčů.

Na věži jsou umístěny dva zvony, které byly pořízeny v r. 1948 a slavnostně vysvěceny 20. června 1948. Větší zvon, nazvaný Václav je v průměru 1.005 mm a váží 591 kg. Po úderu doznívá 85 sekund. Menší zvon, zvaný Marie má průměr 890 mm, váží 409 kg a po úderu zní 65 sekund.

Věž je v současné době, stejně jako celý kostel, ve vlastnictví Římskokatolické církve.


150 let pošty Deštná (2019)

Pošta v Deštné byla otevřena v roce 1869. První poštovní razítko se objevilo na spisech 16.5.1869. V jednací protokolu městské rady je záznam, že 14.5.1869 Městská rada v Deštné oznamuje c.k. bernímu úřadu a okresnímu zastupitelstvu v Kamenici nad Lipou otevření pošty v Deštné dne 15.5.1869.

16

5

69

První poštovní razítko bylo velké jako tříhaléř, německy Deschna a mělo v datu i rokcož razítka Kamenice, Jindřichova Hradce ani Tábora neměla. Všechna poštovní razítka měla pouze den a měsíc.

Prvním poštmistrem byl Vavřinec Hrabal, obchodník, pošta byla umístěna v jeho domě čp. 39. Poštovní zásilky se donášely denně z Jindřichova Hradce. Kdo a kdy je roznášel, se nezachovalo. Jízdní pošta byla zřízena později.

V úředním listě okresu Pelhřimov z roku 1869 stojí: Dne 14.5.1869 započne činnost v Deštné c. k. poštovní úřad, který se zabývá listovní a povozní službou a bude opatřovati spojení každodenním poslem do Jindř. Hradce. Dodací „okršlek“ tvoří obce a samoty: Bořetín, Březina (Štylfrýdov, Nový Dvůr), Deštná (Nedbalov, Na Stráních, Lázně sv. Jana, mlýn Voleský), Ižná (Červená Lhota), Samosoly, Mnich (i samoty v Chválkovském lese – Dvořiště, Hájek, Krápadlo, Rutov, Hutě), Rosička u Deštné, Drunč (Annovice), Světce, Mirotín, Chotěmice a Vicomil z okr. hejtmanství Tábor.

Od roku 1905 byl poštmistrem v Deštné Karel Stavěl, který koupil dům čp. 15 a poštovní úřad přestěhoval z čp. 39 do čp. 15, kde je až do dnešní doby. Všechny poštmistry kroniky neuvádí, ale v roce 1945 byl poštmistrem Stanislav Hanta, v roce 1946 Josef Mráz, v roce 1964 Oldřich Vaverka a od roku 1990 Libuše Průšová.

Přihlášení k odběru zpráv

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím e-mailů

Jedeme Spolu

Jedeme spolu

Svoz odpadu a jiné životní situace

Březen 2024
Po Út St Čt So Ne
26
27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11
12 13 14 15
16 17
18 19 20 21 22 23 24
25
26 27 28 29 30 31

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Mohlo by Vás zajímat