Po ukončení studií na učitelském ústavu v Českých Budějovicích učil na školách ve Volarech a v Českých Velenicích. Na deštenskou školu přišel poprvé 10. 12. 1923 a byl zde jen krátce - do 5. 4. 1924, vrátil se 1. 9. 1924 a zůstal do 31. 8. 1927. Po sedmileté přestávce se do Deštné opět vrátil 1. 7. 1934 a na deštenské škole pak rozdával dětem své pedagogické vzdělání a lásku až do důchodu - 31. 7. 1963. Z Deštné už neodešel, měl Deštnou rád a pracoval pro ni až do své smrti.
Pro Deštnou udělal Stanislav Jíra mnoho; doposud to ani nebylo dostatečně ohodnoceno. Byl to jeden z pedagogů, pro kterého práce nekončila ve škole, ale zajímal se také, a to především, o kulturu v obci. Byl vynikající hudebník a dokázal dát dohromady už ve třicátých a čtyřicátých létech hudební soubor, jaký Deštná patrně nikdy před tím a až dosud neměla. Jsou ještě dnes pamětníci jeho koncertů tzv. vážné hudby, které byly velmi populární zejména za 2. světové války. Stanislav Jíra byl také zanícený divadelní ochotník; přestože až na jednu hru nikdy na jevišti nevystupoval, byl často ještě s několika nadšenci deštenského ochotnického divadla tzv. "šedou eminencí" - dovedl skloubit divadelní soubor a dělal všechnu tu mravenčí práci, potřebnou pro nacvičení dobrého divadla a především operety. Ty byly tehdy velmi populární a Stanislav Jíra jich s ochotnickým souborem nacvičil dvacet. Pěvecký soubor, který zde Stanislav Jíra založil, měl velmi dobrou úroveň a vedla jej pak i jeho žena Markéta Jírová. Ještě v roce 1957 se v Deštné hrála Piskáčkova opereta „Perly panny Serafinky“ pětkrát při vyprodaném hledišti.
Za války zastával Stanislav Jíra také práci knihovníka v obecní knihovně, kdy popularizoval českou knihu a byl také jedním z iniciátorů vzniku biografu v Deštné v roce 1941.
V počátcích socializace zemědělství byl Stanislav Jíra přesvědčeným obhájcem socializace a v menšinovém JZD zastával práci účetního. Pracoval také v lidosprávě, především v osvětové práci, dlouhá léta byl členem místního národního výboru, vedl matriku a pracoval ve Sboru pro občanské záležitosti, dopisoval do okresních i krajských novin a sepsal různé místní studie, např. Ochotnické divadlo v Deštné, Historie požárníků, Deštenské zvony, Založení JZD.
Ani v důchodu Stanislav Jíra nezahálel. Od roku 1965 byl jmenován kronikářem obce. Kronika v Deštné nebyla vedena. Dochovaly se jen ojedinělé výtisky dřívějších historiků - např. práce Filipa Šubrta stará 100 let, místopis Tomáše Bílka "Město Deštná na Táborsku", které Jíra také opsal na psacím stroji, práce PhDr. Jana Muka "Z minulosti pramene sv. Jana Křtitele v Deštné" a PhDr. Josefa Klika "Deštná ve dnech květnové revoluce".
Stanislav Jíra začal psát kroniku od roku 1964 a zároveň podrobně zpracovával historii od konce 2. světové války. Potom postupně z dostupných materiálů - zápisů schůzí zastupitelstva, které se dochovaly, a z pátrání po archivech zpracoval historii obce od roku 1913 až do roku 1945 a od poloviny 19. století do r. 1912. Kolik vynaložil úsilí a kolik času věnoval této práci si těžko dovedeme představit. Novou kroniku psal ručně svým krásným písmem a starou na psacím stroji. Všechno téměř zdarma, jen s malou roční odměnou.
Stanislav Jíra žil v Deštné v domku čp. 214 se svou manželkou Markétou, roz. Čejnovou, rovněž učitelkou. Vychovali spolu dvě děti, které v Deštné nezůstaly; dcera Alena žije v Českých Budějovicích a syn Stanislav v Českých Velenicích.
„Náš pan učitel“, jak jej nazývaly generace jeho žáků, zemřel doma 10. 6. 1976 po krátké hospitalizaci v nemocnici v Počátkách.
Na pohřeb Stanislava Jíry, který se konal v Českých Budějovicích - pohřeb žehem se tehdy v J. Hradci ještě nekonal - přijelo z Deštné autobusem a osobními auty asi 70 lidí. Urna s jeho popelem je uložena na hřbitově v Deštné.
Markéta Jírová, roz. Čejnová ze Skaličky u Zábřehu, která v Deštné učila od 1.7. 1934 a jejíž otec byl zdejší rodák, žila po smrti manžela v jejich domku sama a poslední dny svého života strávila v pečovatelském domě v Třeboni. Zemřela v předvečer svých 87. narozenin.