SEDLEC - PRČICE - 1. ČÁST - PRČICE A SEDLEC

SEDLEC - PRČICE – 1. ČÁST – PRČICE A SEDLEC

Tak už tady na těch stránkách píšu články o cestování na kole sedmým rokem. Někdy si říkám, že by mě někdo, komu se články nelíbí, mohl poslat někam. Třeba mi říci: „Jdi už s tím do Prčic!“. Tak jsem si řekl: „Do Prčic? Proč ne.“ A nemusí to být pěšky, když mohu jet na kole. Samozřejmě, že tam a zpátky v jednom dni by to na mě bylo moc, tak jsem si to pěkně rozdělil a našel si v cíli ubytování. A pro svůj nápad jsem získal i kamaráda ze školních let, který ovšem bydlí u Prahy, takže jsme přijeli každý vlastní cestou.

Ono bylo, já nevím, jak dlouho hezky a potom další dny zase, ale já si samozřejmě vybral den, kdy jsem využil i pláštěnku. Do Plané nad Lužnicí jsem dojel normálně po silnici, přejel jsem přes řeku a dále pokračoval po žluté turistické značce. Nejprve po asfaltové cestě chatovou oblastí, potom po pěšině, po pravé straně řeka a vlevo les, ze kterého dokonce voněly houby. V Sezimově Ústí jsem přejel na pravou stranu a kolem řeky pokračoval po pěkné asfaltové cyklostezce až do Tábora. V dešti jsem přejel celý Tábor a v Náchodě odbočil na Hejlov. To už nepršelo, takže jsem v pohodě projel vesničky Nasavrky a Radimovice a zastavil se až v Radkově, kde je hezká náves, rybníček s vodotryskem a čápem a kaple sv. Floriána. Po málo frekventovaných silnicích jsem dojel až do Borotína. Zde mne zaujalo několik hezky opravených domů a jelikož byl čas oběda, a těch možností cestou moc není, tak také restaurace. Náležitě posilněný jsem pokračoval kolem rybníka Buzín, plného leknínů, prohlédl jsem si na okraji lesa kamenný smírčí kříž a byl jsem ve Střezimíři. Zde stojí za vidění památná lípa, kostel sv. Havla a přes plot je vidět i zámek, který má soukromého majitele. Další zastávkou byl zámek Milhostice, který je sice kulturní památkou, ale dlouholetým užíváním zemědělským družstvem je v tak špatném stavu, že se postupně rozpadá. Ani se k němu nedostanete, je celý zarostlý kopřivami. Potom jsem se již jen stavil u hezkého zámku Nové Mitrovice, který slouží jako dětský domov, a už jsem byl v Prčicích.

Hned na začátku stojí tzv. Morová kaple. Když v roce 1680 zasáhla Prčici morová epidemie, při které zemřelo několik set lidí, nebyl na hřbitově u kostela dostatek místa, proto byly oběti pohřbívané na morovém poli za městem a na tomto místě byla poté vystavěná kaplička. Historické centrum je chráněnou památkovou zónou. Náměstí v Prčicích je celé vydlážděné s minimem zeleně, takže působí trochu bezútěšně, zejména lavičky rozpálené v letním sluníčku. Náměstí je dost z kopce. V horní části je kostel sv. Vavřince, uprostřed náměstí jsou sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Isidora, pomník obětem světových válek a hezká kašna. Zaujaly mě tu tři domy. Bývalá radnice s typickým cimbuřím a špičatou věžičkou, hezky vymalovaný jeden z nejstarších domů č. 6 a bývalý špitál, dnes léčebna dlouhodobě nemocných. Před bývalou radnicí každého zaujme pomník tzv. Prčický škrpál, na kterém je pod kamennou botou letopočet 1966, a právě od tohoto roku se chodí známý pochod Praha – Prčice. Jinak tu není nic, jeden obchod s potravinami a jedna kavárna. Konečně dorazil kamarád, který s pomocí navigace nějakou dobu bloudil kolem Prčic, a tak jsme společně popojeli za špitál, kde je v zahradě zajímavá křížová cesta. Ještě je tu zámek, ale ten je soukromý a není přístup ani do přilehlého anglického parku.

Po mostě Karla Burky (pojmenovaném po svém staviteli) s další sochou sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána jsme se přesunuli do Sedlce. Ano, Sedlec – Prčice je od roku 1957 dvojměstí a jelikož Sedlec je město na rozdíl od městyse Prčice, tak v Sedlci sídlí i městský úřad. Mimochodem správně je do Prčic i do Prčice. A to už se zase pěkně rozpršelo, takže jsem proklínal kamarádovo zdržení a upalovali jsme se schovat pod stříšku. Pršelo krátce, tak jsme se popojeli ubytovat do penzionu Hugo v Uhřicích. Poté pro změnu pěšky zpátky do Sedlce a opět liják. V Sedlci toho kromě další, již třetí, sochy sv. Jana Nepomuckého a kostela sv. Jeronýma s pěknými okenními vitrážemi moc k vidění není.

Něco však přeci. Je to minipivovar a vlastně celý areál Vítek z Prčice v Komenského ulici. Dojdeme ke kamenným hradbám, za jejichž bránou se rozkládá Království růže. Hned u vchodu stojí socha Vítka z Prčice a vedle ní je dřevěné tvrziště pro děti. A před námi je pivovar a restaurace Vítek z Prčice. Máme to štěstí, že hned ve vchodu se potkáme s majitelem Petrem Kroužilem. Starodávný interiér restaurace s masivním dřevěným nábytkem, množství dobových relikvií, obrázků a erbů, varna přímo v restauraci. Majitel je hrdým Čechem, a proto na nás všude dýchá připomínka jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, Vítkovců, pánů z Růže, se zakladatelem Vítkem I. z Prčice, žijícím ve 12. století. Jednotlivé větve tohoto rodu najdeme po celých jižních Čechách. Není mým úkolem zde psát o historii, tak se jde na večeři. Nabídka jídel je sestavována tak, aby svojí pestrostí, bohatostí, kvalitou i množstvím připomínala, jako by byla dělána pro Vítkovský stůl. Vítkovci se zvedali od stolu pořádně najedení. No ale devět knedlíků, to je prakticky nezvladatelná porce. Pivovar zde stojí již 14 let. Postupně je budována kopie paláce (již je zde muzeum) a románského kostela sv. Víta. To vše jako připomínka doby, kdy Čechové byli hrdým národem a milovali svoji zem. Plány jsou velké a majiteli držím palce.

Ant. Stára