BLANÍK

CYKLOVÝLET - BLANÍK

Tak se nám zase blíží konec roku, což je čas na bilancování, na zamyšlení a také na poslední letošní cyklovýlet. Když se řekne Blaník, tak kromě rozhlasové stanice si každý vybaví horu Velký Blaník nedaleko Vlašimi, která je opředena pověstí, že pod horou odpočívají Blaničtí rytíři, kteří vyjdou z nitra, až bude českému národu nejhůř. Jenže buď usnuli tak tvrdě, že se nemohou probrat nebo prostě jen nemohou poznat, kdy ta správná doba nastala, protože jak se říká, nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Český národ přežil dvě války, Havla, Klause, ODS i ČSSD, Kalouska i Babiše, potýká se s covidem a očkováním. Tak kdy to bude? Nebo si tam sedí, mastí karty a říkají si: „Co jste si natropili, to si taky vyžerte. Vy nám za to nestojíte“.

Tolik delší úvod. Podívat se na Velký Blaník s pěknou rozhlednou jistě stojí zato, ale je to odsud přes 50 km a to z kopce do kopce, takže se nebojte, tam vás vážení čtenáři na kole nepotáhnu. Tam si udělejte výlet autem. Jenže my máme jeden nebo tedy druhý Blaník o něco blíže a s tím „pravým“ si moc nezadá, dokonce je o 21 metrů vyšší. Takže tam bychom se na takový kratší výlet vydat mohli a to nejlépe na podzim, když listí dostává všechny možné barvy, takže se můžeme po cestě touto krásou v klidu pokochat.

Vyjel jsem přes Lipovku na Budislav, první zastávka – pohled na barevnou Budislavskou horu, druhá zastávka na konci vsi, kde je jakési dřevěné sousoší ptačí rodinky, odhadoval bych to na tučňáky. Za Černovickým potokem doprava kolem rozložitého památného dubu, přes Hlavňov s vodníkem na požární nádrži do Předboře, kde mě vždy zaujme budova s velkým nápisem KINO, takže trochu nostalgie, vzpomínka na doby, kdy skutečně i na vesnicích bývalo kino. Jestlipak mladí dnes vůbec vědí, že i Deštná měla kino, a že tehdy lístek nestál 150 nebo 250 Kč jako dnes. A tak jedu dál směrem na Choustník a celou cestu se dívám kolem sebe. Někde je to hezký pohled, ta naše země je přeci jen krásná, ale někde je to smutnější, když vidím třeba následky kůrovcové kalamity. Ale snad si s tím příroda poradí, protože v silách a možnostech člověka to není. To člověk nevybojuje. Ono vůbec vždycky, když se člověk pustí do boje s přírodou, nedopadne to dobře. A člověk se stejně nepoučí, že s přírodou nemůže bojovat, ale snažit se o pokorné soužití. Vždycky, když vidím ty obrovské rány, které přírodě člověk zasazuje, ty přibývající betonové a asfaltové plochy, další a další dálnice, montovny a překladiště na té nejrovnější a nejúrodnější půdě, říkám si, jestli ta příroda bude mít s člověkem trpělivost do nekonečna nebo jí trpělivost někdy dojde a svého největšího škůdce zničí. A nejsou to jen ty velké rány, stačí se podívat kolem silnice na naházené pytle s odpadky, petky, kelímky od kafe, krabičky od jídla, plechovky od energetických nápojů, evidentně nefungujících, když dotyčnému vandalovi energeťák nedodal ani tolik síly, aby si tu plechovku odvezl domů a zrecykloval ji.

Takže si jedu podzimní prosluněnou přírodou, všude kolem mě padá barevné listí a já jsem v Choustníku, kde se vždycky zastavím u chátrajícího zámku, tentokrát opět s cedulí NA PRODEJ. Stavím se ještě na hřbitově, kde jakási postarší paní peskovala postaršího odevzdaného pána ohledně umístění květináče na hrobě o pár centimetrů tam a pak zase sem. Dojedu do vesničky Krtov, což je samostatná obec, i když má pouhých 160 obyvatel. Je zde hezká kaple a to je tak asi všechno. Polní či spíše luční cestou projedu do další ještě menší vesničky Terezín s menší kapličkou. Ovšem po okolních polích je rozeseto několik křížků, což je pro mě výzva, dostat se k nim, prohlédnout si je, vyfotografovat. A tak se drncám přes strniště, v horším případě kukuřičné, za novými úlovky. To už jsem pod kopcem Blaník, kde opět uprostřed pole je křížek a o kousek dál Boží muka a z obou vyvýšených míst je navíc nádherný daleký výhled.

Na vrchol Blaníku nevede žádná cesta (zatím, poté, co se sem houfně vydají čtenáři Cyklovýletů, jistě povede), takže je to zase dobrodružství, s mapou v mobilu se prodírat lesem až objevím triangulační bod. Kamenný mezník a kovový sloupek mě nenechávají na pochybách, že jsem ono místo našel, že jsem na vrcholu kopce Blaník, 659 m nad mořem. Škoda, že nejsem teenager, udělal bych si selfie a vyvěsil ho na sociální sítě. Takhle si dám jen tatranku, kterou jsem si vzal z domova, protože stánek s občerstvením zde skutečně není, chvíli jsem se pokochal a vyrazil na zpáteční cestu. Tu jsem volil kratší. Pod kopcem je cesta, značená žlutou turistickou značkou, která mě dovedla do Chrbonína. Odsud lze jet po silnici, ale tudy už jsem jel, takže raději pěkně přírodou po neznačené cestě (byl jsem překvapený – stále z kopce a hezké výhledy) vyjel jsem před Mlýny a dál opět neznačenou cestou (kdysi asfaltovou) do Psárova. A když jsem tak po pravé straně měl vrchol Strážiště (605 m/m), kopec s vysílačem, který je vidět ze všech stran, tak mi to nedalo a musel jsem se sem také podívat. No stoupání, kam se hrabe Blaník, takže jsem to potupně vytlačil. I zde řádí kůrovec, takže brzy budou vidět nejen Mlýny, ale i vzdálenější místa. No a potom z Psárova již jen přes kopec do Březiny a domů. Celkem podle mapy 35 km, já se všemi zajížďkami 41 km. 

Ant.Stára