CYKLOČUNDR - 1. ČÁST - NOVOBYSTŘICKO

CYKLOČUNDR – 1. ČÁST – NOVOBYSTŘICKO

Ještě nikdy jsem nenabídl čtenářům takhle dlouhý výlet. Dlouho jsem ho plánoval, až nakonec uskutečnil. Hlavně jsem se díval na předpověď počasí, která byla na následující dny koncem června více než optimistická (Později se samozřejmě opět ukázalo, že těm předpovědím člověk nemůže věřit.). Přitom mi tentokrát na počasí obzvlášť záleželo, jelikož jsem výlet chtěl pojmout jako čundr, tedy včetně spaní pod širákem. Žádné plánování ubytování, prostě jet, kam až to půjde, vybrat si hezké místo na spaní, tam se uložit a ráno pokračovat. Ještě, než jsem vyjel, dostal plán první trhlinu. Meteorologové večer změnili předpověď, takže jsem rychle pozměnil plán a telefonicky raději zajistil na první noc ubytování. A jak se ukázalo, dobře jsem udělal.

Jelikož jsem nejel sám, ale s manželkou, tak jsme vyjeli samozřejmě trochu pozdě. Ale nakonec jsme se přeci jen s plně naloženými bicykly ubírali směr Jindřichův Hradec, Otín, cyklotrasou kolem Otínského rybníka k první zastávce u rybníka Tereza nedaleko Hrutkova. Součástí zdejšího vodního a sportovního areálu, který vlastní Ing. Strachota, je i kiosek. Po občerstvení následovaly Kačlehy a zastávka na oběd pod turistickým přístřeškem u dřevěné sochy sv. Huberta na cyklotrase č. 1241. Po housce se salámem jsme pokračovali dál, překřížili modrou turistickou značku a po neznačené asfaltové lesní cestě a následně cestičce jsme dojeli k zajímavému místu s kamenným pomníkem s nápisem CHIQUITA. Polní cestou s krásnými výhledy na okolní kopce jsme dojeli až k silnici vedoucí do Číměře. Ještě před najetím na silnici u Nového rybníka je velký kamenný kříž a u něj dvě hezké dřevěné sochy a lavička. Do Číměře jsme nezajížděli, ale začali stoupat po silnici k lomu. Číměř má s Deštnou dost společného, také zde musí celý den poslouchat hluk a dýchat prach z nedalekého kamenolomu. Tak jako u nás Strážka (604 m), tak zde vrch Kamenec (643 m) postupně ustupuje dolování. Přitom je to kopec s nádherným výhledem po okolí a pěknými kamennými útvary, k nimž se okraj lomu neúprosně blíží.

Stoupání pokračovalo dále až do malé vesničky Dobrá Voda, kde to ještě nyní vypadá jako v pohraničí. Domy mají stále takový německý ráz. Kromě hezké výklenkové kaple je zde ještě poměrně velká, z dálky viditelná, kaple Korunování Panny Marie. Když jsme však byli ve vsi, najednou se ztratila a dalo nám problém ji najít. Stála na oplocené zahradě, takže jsme se až k ní ani nedostali. V podstatě již odsud z Dobré Vody jsme začali pozorovat oblohu, která nevěstila nic dobrého. Jeli jsme cestou kolem Dolního Panského rybníka a kolem malebného rybníčka Vopršálek do Hůrek a přímo nad námi byl stále modrý pruh nebe, zatímco vpravo i vlevo černo. To se mělo brzy změnit, konkrétně ten modrý pruh nebe. Mezitím jsme si cestou stačili prohlédnout ještě dvě kapličky a pak i celé Hůrky, ale vydat se na další cestu jsem zamítl a skutečně spustil se liják, že jsme se jen tak tak stačili ukrýt v dosti velkém přístřešku v parčíku. Ale ještě zpět k Hůrkám, kdysi hornickému městečku s těžbou stříbra, později s rozvinutým textilním průmyslem. To vše je dávno pryč. Dřívější prosperitu připomíná již jen zaniklé náměstí a patrové domy kolem hlavní ulice. Dominantou dnes již jen vesnice bez samosprávy, školy nebo pošty je bezesporu kostel sv. Jakuba Většího. Za zmínku ale stojí i v minulosti několikrát přestavovaná budova školy (nyní byty), před níž je pamětní kámen s nápisem „Na paměť navrácení české půdy do rukou českého národa v roce 1945“. Zajímavý historický patrový dům je i naproti. Původně tkalcovna, poté obecní úřad, místní národní výbor, nyní rodinný dům s ateliérem. Bývalá textilní továrna u rybníka Velký Jezdec je dokonce přestavěná na luxusní nemovitost se zahraničním vlastníkem. Na opačném konci Hůrek stojí za zmínku ještě hřbitůvek s množstvím velmi starých německých náhrobků a vedle stojící dřevěné sousoší, připomínající hornickou minulost.

Takže jsme si prohlédli Hůrky a ukázalo se, že jsme měli vyjet z domova dříve, chyběla nám ani ne půlhodinka a bylo by to v pohodě. No ale ukrytí v altánu jsme liják přečkali. Byla zde i knihobudka a manželka knihovnice byla rázem ve svém živlu, a tak se začetla, že ani nezjistila, když přestalo pršet. No spíše umírnilo, takže v mírném mrholení se dalo pokračovat a ty zbývající 4 km do Nové Bystřice dojet. Nejdříve jsme dojeli do penzionu Na bojišti a ubytovali se. Byli jsme mile překvapeni, za vcelku slušnou cenu dostatek prostoru a vše potřebné. Potom už přestalo pršet úplně, tak jsme ještě vyrazili do minipivovaru, kde mi majitel a sládek v jedné osobě, pan Jiří Vainar, ukázal, co v poslední době nového vybudoval a byl jsem překvapený. Z původních garáží udělal větší salonek, kde lze pořádat svatby, různé oslavy a podobně. Po nezbytné ochutnávce potom ještě večeře a po dnešních 48 km si jít odpočinout na další den. Novou Bystřici jsem již popisoval v jiném článku, takže jen podotknu, co mě zaujalo a sice, že město je pěkně opravené, ale zarazilo mě podbízení sousedním rakouským turistům, nápisy na obchodech jsou dvojjazyčné, jako za protektorátu.

Ant. Stára