CYKLOČUNDR - 4. ČÁST - PÁR ZASTÁVEK V CIZINĚ

CYKLOČUNDR – 4. ČÁST – PÁR ZASTÁVEK V CIZINĚ

V prvním dílu tohoto putování jsme dojeli oklikou do Nové Bystřice, zde přespali a druhý den vyrazili přes Smrčnou, Nový Vojířov a Peršlák do Staňkova a po obědě do Chlumu u Třeboně, kde jsme si prohlédli hlavně zámek, zámecký park a křížovou cestu ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Dalších drobných památek je zde spousta, zejména různých soch a křížků, ale my jsme vyrazili zase na další cestu. Alšovou ulicí (cyklotrasa č. 341) jsme opustili městys vstříc novým dobrodružstvím. A skutečně zde skončila civilizace, čekalo nás devět kilometrů lesem, cestou byla jen jedna samota, Nová Huť, ale žádné občerstvení, nic. Vlastně jsme jeli souběžně s rakouskou hranicí, takže zde všude bývalo hraniční pásmo. Od Nové Huti jsme si udělali malou zajížďku, jelikož jsem na mapě našel pěkné, i když nijak nepojmenované skály. A skutečně zajížďka stála za to, vysoký skalní útvar bizarních tvarů, na který se dalo i vylézt a objevit zde pěkné kamenné misky plné vody. A zpátky na cyklotrasu, projet kolem zajímavého kamenného pomníku s letopočtem 1928. Na chvíli se krajina otevřela a po levé straně se ukázaly pastviny s několika solitérními stromy. Tam za kopcem bývala obec Nová Ves, která zanikla v roce 1953 kvůli hraničnímu pásmu. Zbyly z ní jen ruiny dvou domů a dva křížky. Přejeli jsme říčku Dračice, která pramení u Kaprouna, protéká rybníkem Osika, Novou Bystřicí, potom kousek Rakouskem, aby se zase vrátila k nám a u Suchdola nad Lužnicí se vlila právě do Lužnice. Tvoří zajímavé meandry a peřeje, to vše pod příkrovem lesa. Dolní část toku je chráněným územím dokonce jako evropsky významná lokalita. Vede kolem ní stezka, kterou jsem v minulosti z Františkova projel, tedy spíše protlačil, kolo samozřejmě s sebou jsem mít musel, s jízdou to bylo horší, stezka pro pěší, sem tam nějaký brod nebo lávka či kmen stromu. Tolik vzpomínka, tentokrát jsme říčku jen přejeli. Nevylučuji se však sem někdy vrátit.

Ačkoliv jsme měli v nohou pouze 45 km, tak těch zastávek cestou bylo hodně a den není natahovací, navíc se obloha už zase nějak zatahovala, tak bylo na čase uvažovat o přenocování. A abychom netáhli s sebou spacáky zbytečně (navíc v okolí stejně jiná možnost nebyla), tak jsme se rozhodli přespat venku. Trochu jsme si to usnadnili, jelikož jsme natrefili na pěkný turistický přístřešek. Ještě, než však nastal čas na spaní, strhla se taková bouřka, že i ten přístřešek byl malý, pršelo ze všech stran, museli jsme vylézt až na stůl. Bouřka přestala, utřeli jsme lavice, natřeli se repelentem a ulehli. Asi už ale ani ten repelent není to, co býval. I když jsem zalezl do spacáku, že mi koukal jen kousek hlavy (schoval bych ji celou, ale tak dlouhé spacáky nedělají), tak pořád bzzz bzzz. Spacák úzký, lavička úzká, člověk se ani otočit nemohl. Do bzučení komárů nepřetržitý žabí koncert od nedalekého rybníku. Do toho ještě občasné bučení nějaké krávy, která měla zřejmě nějaké osobní problémy. Nevím kdy, ale nakonec v noci i ti komáři přestali. Nad ránem ustal i koncert žab, ale začali zase ptáci a ta kráva. Potom se už zase přidali komáři, žáby a ještě letadla. To už spát nešlo, člověk vstal celý rozlámaný a říkal si, jestli to má ve svých letech zapotřebí. Přišlo mi, že za mlada to bylo nějaké jiné. Ale otřepali jsme se z toho a těšili se na další den. 

Čekala nás návštěva několika zajímavých míst. V době na přelomu 19. a 20. století se do tohoto kraje vrátili první ze světoběžníků, kteří se ze zdejších vsí vydali do Evropy či za oceán za obživou. Po návratu však ve svých rodných vesnicích již své bydlení nenašli. Proto za humny postavili nové domy, obehnali je ohradami a nazvali jménem města, kam kdysi mířili za lepším. Naše první zastávka byla Velký London, následoval Malý London, nádherná romantická místa, kde se musí člověk zastavit a rozhlížet. Samozřejmě nyní těch pár domů, to jsou už jen rekreačky. Bosna, tak o tom není co psát, zbyl jen název, jinak nové domy, nic hezkého. Zajímavá byla ale zastávka u Přírodní památky Pískovna u Dračice. A odtud je už jen kousek Paříž, kde je však jen autokempink, penzion a další možnosti ubytování. Takže jsme profrčeli až na Malou pískovnu u Tuště. Perfektní místo na koupání, písčitá pláž jak u moře, pozvolný vstup do vody, která byla čistá a akorát teplá a jelikož jsme zde byli už brzy ráno, tak jsme měli rybník skoro sami pro sebe. Potom následoval Nový York. Zde bylo hezky, staré udržované chalupy, množství stromů, studánka. V Tušti mě zaujal pouze Památník vyhnání a to v tom smyslu, že odsun Němců po 2. světové válce se nazývá nyní vyhnáním, že tato v podstatě odvetná akce má dát zapomenout na chování sudetských Němců vůči Čechům před válkou i to, že si sami německou říši pro svůj život vybrali. Byla to po válce divoká doba, ale nesmí se hlavně zapomenout, co předcházelo, a že to nebyli Češi, kdo předchozí vzájemné soužití narušili. Přejeli jsme řeku Lužnici a byli jsme v Suchdole nad Lužnicí. I když se jedná o město, tak mě zde prakticky nic nezaujalo, snad jen název jedné místní části: Benátky. A následovala krásná přírodní rezervace Cepská pískovna, kde bylo více než patrné, jak si příroda bere zpět to, co člověk zdevastoval.

A potom jsme najeli na modrou turistickou značku a jeli po ní 11 km až do Třeboně (z toho 2,5 km úplně rovně bez jediné zatáčky). Po kolejích z betonových panelů se nejede dobře, ale mezi nimi to šlo. Udělali jsme ještě dvě zastávky na Barboře – u psího hřbitova, kterému dominoval starý kamenný náhrobek s nápisem “PES NA BARVU PÜRSCHMANN 1869-1880 VYPRACOVAL JELENU 40, HOLE ZVERI 50, SRNCU 42, UHRNEM 132 KUSU“, a u kaple Barbory z Nikomédie. Pak už jen Zlatá stoka, pár rybníků a cesta z Třeboně tak, jako mnohokrát předtím. Tento poslední den jsme ujeli 75 km.

Ant. Stára