DAČICE 2. ČÁST

DAČICE – 2. ČÁST

V předchozím díle jsem popsal svoji cestu do Dačic a následnou prohlídku samotného města a nyní se budu věnovat cestě zpátky do Deštné. V polovině Hradecké ulice jsem u rybníku s krásným názvem Vražda odbočil vpravo a kolem aquaparku a kaskády osmi hezkých malých rybníčků (z celkových 19 pokračujících až do zámeckého parku) jsem se po naučné stezce lemované stromy a lavičkami dostal až na návrší s karmelitánským klášterem v Kostelním Vydří. Jedná se o poutní místo s kostelem Panny Marie Karmelské, budovou kláštera, ambity a ohradní zdí se třemi branami. Kostel má bohatou sochařskou, obrazovou a zejména freskovou výzdobu. Součástí je i karmelitánské nakladatelství s knihkupectvím. U zdi kláštera je několik památných lip, mezi nimiž vyniká ta u vchodu s obvodem kmene téměř 6 m. Od kláštera se stromořadím dostaneme k hrobce rodu Dalbergů, kde je pochováno 5 členů této šlechtické rodiny a 4 mniši z protějšího kláštera. Vedle hrobky je neobvyklá křížová cesta vybudovaná z velkých kamenů s křížem. V samotné vesnici Kostelní Vydří je kromě kostela Navštívení Panny Marie zejména zámek, tedy spíše ruina zámku, přestože se jedná o kulturní památku.

Dále jsem jel polní cestou kolem hřbitova a po silnici do Řečice, kde je rovněž zámek, jehož poslední využití bylo jako školící a rekreační středisko podniku Drogerie Jihlava, než byl po roce 1989 navrácen původním majitelům. A pokračuje stoupání a to do Velké Lhoty. Již z dálky je vidět její zajímavost a to dva kostely, stojící přes ulici proti sobě, a o to je to ještě zajímavější, že se jedná o dva evangelické kostely. Evangelické kostely nejsou zasvěceny žádnému patronu, proto se zde odlišují jako horní a dolní. Abychom našli vysvětlení, musíme jít do historie. Dolní kostel je starší, původně luteránský. Horní kostel vystavěli tzv. reformovaní (helvétští) evangelíci, přičemž v roce 1918 se oba sbory spojily v Českobratrskou církev evangelickou. Trochu mi to štěpení a spojování připomíná dnešní politiku. A jako by toho stoupání nebylo dost (konec konců jsme v Javořické vrchovině), tak jsem se ještě rozhodl pro 760 m vysoké Hradisko. Odměnou mi byl daleký rozhled a zejména zajímavé skalní útvary na vrcholu. Takže se pokochat a zase z kopce dolů zpátky do Velké Lhoty, a jelikož bylo poledne a ještě k tomu pěkné horko, tak jsem si řekl, že by bylo už na čase na jedno pivko. Což o to, hospoda z venku pěkná, ale na ní cedule ZAVŘENO, a když jsem přistoupil blíže ke dveřím, viděl jsem menším písmem NA POŘÁD. Tak další oběť této smutné doby. Že by konec vesnického pohostinství? Pokračoval sešup až do Brandlína (311 m/m) a opět stoupání kolem známého rekreačního střediska Klepákova mlýna do Heřmanče. Po chvíli se konečně stoupání zlomilo a následovaly Olšany. Nejprve před vesnicí na mírném kopečku ukrytý židovský hřbitov. Po vstupu rozbořenou zdí je možné si mezi borůvčím prohlédnout množství starých i novějších náhrobků s hebrejskými, ale i českými nápisy. Smutný mi připadal třeba tento: Zde odpočívá paní Karolína Roubíčková, zemřela ve věku 29 let, oželena od svého dítěte, matky, bratra a muže. Další zajímavé místo v Olšanech je zámek, jehož součástí je kostel, to vše samozřejmě na kopci, kde uprostřed asfaltové cesty stojí křížek a samotná stavba je ze všech stran dost zarostlá. Přitom je zde údajně i možnost prohlídky. Hospodu tady ve vsi mají, ale otevírá až později.

Za mírného klesání jsem dojel až do Kunžaku, od Jalovčí dokonce po zcela nové silnici. Nejdříve jsem si obec prohlédl, tedy kostel sv. Bartoloměje, ke kterému přiléhá fara a v blízkosti jsou dvoje Boží muka, socha sv. Jana Nepomuckého a pomník padlým v 1. světové válce. Na náměstí (ano, je zde náměstí, přestože se nejedná o město, i když Kunžak má 2x tolik obyvatel než Deštná) jsou zejména dvě kamenné kašny. Jedna z roku 1780 s barevnou sochou sv. Jana Nepomuckého, přesněji, socha je z tohoto roku a kolem ní bylo kamenné zábradlí a z něho byla až v 20. století vystavená kašna. Druhá kašna je zdánlivě prostší, avšak na to, že je vytesána z jednoho kusu žulového kamene, je obrovská. Má však tu smůlu, že stojí u základní školy, takže je popsána různými nápisy, které se autorům už nevešly na asfaltovou plochu u školy. A konečně následoval oběd. Hezké venkovní posezení U DĚRAVÝHO KOTLE, poctivý řízek a Popelínské pivo. Co víc by si mohl člověk přát? Snad jen nemít to ještě dost daleko domů. Naštěstí žízeň vcelku rozumně brzdila za výčepem sedící obsluha, která aby zvládla tři hosty, musela by občas odtrhnout oči od mobilu, což se jí moc nedařilo. Jelikož bylo také třeba si koupit něco domů k večeři a nejblíže byl Vietnamský obchod, zašel jsem tam a byl jsem překvapený, že rohlíky zde stály stejně jako v supermarketu. Nechci tím zde dělat reklamu Vietnamcům, ale spíše dát podnět k zamyšlení, že ne vše, co se nám snaží servírovat supermarkety s označením „levné“, „sleva“, „jen“ a „pouze“ je skutečně pravdou. Tak to bylo takové zamyšlení po obědě a nyní dále přes Střížovice, Vlčice, kolem Ratmírovského rybníka, přes Blažejov, Jindřiš, samozřejmě ještě se zastávkou na koupání v Pískovně, přes Městský les, Dolní Skrýchov, Drahýšku, Lodhéřov a už jsme doma. Hezkých 71 km, ale horší bylo to převýšení, vystoupáno 1.266 m, klesání o něco méně, takže zpáteční cesta byla trochu náročnější.

Ant. Stára