JEMČINSKO PODRUHÉ

JEMČINSKO PODRUHÉ

Už jsem asi psal, jak mám rád lesy v okolí Jemčiny. Proto jsem se sem opět vydal, tentokrát v předjaří. Bylo pouze 5 °C, některé potoky ještě zamrzlé, tak jsem ten začátek do Kardašovy Řečice a na Cikar šlapal trochu rychleji, abych se zahřál. U všech příjezdových cest do lesa, tedy i na Cikaru, je velká mapa, kde jsou zakreslené všechny cesty a cestičky v této oblasti. Jsou vesměs rovné a protínají se v pravých úhlech. Všechny jsou nějak pojmenované. Logické jsou místopisné názvy, takže člověk pozná, která cesta vede na Jemčinu, do Hradce, Stráže nebo do Plavska nebo mají místní názvy: Holenská, Dvorská, Vydýmačská. Jiné mají zajímavé, ale srozumitelné názvy, jako Kočičí, Jezevčí, Myslivecká, Knížecí, Hraběcí, některé si lze ještě domyslet jako Fanfárská, některé vyžadují překlad z němčiny Jagdhorn = lovecký roh, smysl některých názvů člověk po tom toulání tady zjistí – Wachtlovská, Tekla, Šebestiánská, něco se mi podařilo najít na internetu – Parforská (parforsní hon = štvanice), ale jsou názvy, nad kterými si marně lámu hlavu např. Fangártská. Stejně tak zajímavě nazvanou cestou Šenkuranská podle mapy.cz, ale Šenkurantská podle cedulek zde na místě (tedy i odborníci mají s názvy problém) se po 7 km dostaneme od Cikaru na Jemčinu. Zde jsem se opět zastavil u mapy a zjistil jsem, že tak, jako jsou pojmenované cesty, jsou pojmenované i některé křižovatky těchto cest. A tak jsem se vydal prozkoumat část lesů směrem k Hatínu.

První na řadě bylo místo nazvané U čtyř bratří. Křižovatku jsem našel dobře, protože zde byla (tak jako všude) dřevěná cedulka. Horší to bylo s těmi bratry. Nikde ani jeden, dokonce ani žádný vzdálený příbuzný, byl jsem tu zcela sám. No takhle lidi vodit za nos! A lépe jsem nedopadl ani o kousek dál na místě nazvaném U pěti sester. A to jich mělo být ještě více než těch bratrů. Takže bratři a sestry zklamali. No ale dál už to bylo lepší. U kulatého stolu byl nejen kulatý stůl, ale ještě lavičky. Navíc uprostřed křižovatky byl strom, i když suchý, tak ho nikdo nepokácel a vypadal zde skutečně hezky a tím pádem se zde vytvořila křižovatka ve formě kruhového objezdu. Křižovatka U lipky byla také v pohodě. Tady byly lípy dokonce dvě, jedna vykotlaná, na sklonku svého života a vedle zasazená mladá lipka. Toto místo mělo ještě jeden název U báby. Tím mi to trochu zkomplikovali. Ledaže by ta bába byla jako ta stará lípa a nový název podle té nově vysazené. Při tomto koumání jsem si udělal odbočku na samotu Kašpary. Zde stojí kdysi asi pěkné stavení s klenutými stropy, nicméně nyní dostávající podobu ruiny. Poblíž je hezká výklenková kaplička, nově opravená jakýmsi věřícím ze Stráže nad Nežárkou.

Tak a teď se dostávám k tomu, proč jsem vůbec na tento výlet vyrazil. Již asi před rokem jsem viděl fotku zajímavého pomníku nazvaného Černínský kámen, který by měl být někde u Hatínské hájovny a sice od roku 1908 na připomínku 90. narozenin vlastníka panství Jaromíra Černína, který zde byl zároveň ten rok pánem 40 let a na tento rok připadlo též 60 let vlády císaře France Josefa I. Jenže jsem neznal bližší polohu, na mapě pomník nebyl. Tak jsem se vydal k Hatínské hájovně a bedlivě sledoval obě strany kolem silnice, smířený s tím, že se když tak zeptám. Jenže jsem měl štěstí a to štěstí houbaře, kousek před hájovnou několik metrů od silnice jsem zahlédl nevelký kámen s nápisem „90–60–40“ a „1908“, krčící se pod listím jako hříbek. Odkryl jsem listí, udělal pár fotek a řekl si, že to musím nechat zanést na mapy.cz. Po silnici jsem se vracel na Jemčinu, ovšem cestou byly ještě tři zajímavosti. Pomník lesního rady, milovníka lesa, Jiřího Wachtla z roku 1914 a potom dvě krásné barokní sochy z roku 1722, znázorňující světce, mučedníky, sv. Teklu a sv. Šebestiána. Po delším pátrání se mi podařilo zjistit, že sochy byly zhotoveny jako projev díků, protože Jemčina nebyla postižena tehdy řádícím koňským morem. Hřebčín (německy Gestütthof) zde byl založen Slavaty roku 1673, lovecký zámek přistavil H. J. Černín v roce 1747. U zámku Jemčina se můžeme na chvíli zastavit. I když je stále uzavřený, je to hezká stavba s rozlehlým anglickým parkem, plným vzrostlých dubů.

Zpátky jsem to vzal přes Holnou a opět jedna křižovatka: U velké hvězdy. Při troše fantazie jsem ale zjistil, že se zde sbíhá pět cest, což při pohledu shora (vylezl jsem na hromadu štěrku) skutečně vypadá jako hvězda. Chtěl jsem pokračovat po cyklostezce až na Cikar, jenže mě zaujalo ještě jedno místo U příkré stěny. Řekl jsem si, že to může být zajímavé. Podíval jsem se na cestu, která k tomu místu vede a na první pohled vidím Tajvanská. Leknul jsem se, abych tu nepotkal Tajvance senátora Vystrčila, ale na druhý pohled byl ten název Tajdámská (opět nevím, co to znamená). Místo jsem našel dobře. Podle cedulky. Příkrou stěnu jsem ale hledal marně. Kolem jen les a to vcelku v rovině. Buď je ta stěna někde opodál nebo ten, kdo vymyslel tenhle název, měl o příkrosti jinou představu. Pak už jen zajímavá křižovatka U dobrého souseda. Co k tomu říci? Místo mi nepřipadalo o moc lepší než U čarodějnic, které jsem projel předtím, a kde jsem si zbytečně dával na sebe pozor. No a potom už zase jen Cikar, Kardašova Řečice a domů. Celkem 60 km, převážně klidnými lesními cestami.

P.S. Některá navštívená místa, zejména ti bratři a sestry, mi dál vrtají hlavou, takže pokud někdo znáte vysvětlení, rád se poučím.

Ant. Stára