JINDŘICHŮV HRADEC 6 - DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI

JINDŘICHŮV HRADEC – DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI

V minulých dílech jsme se vypravili trochu dál od chalupy, takže je na čase podívat se zase trochu blíže. Již jsem se s vámi, vážení čtenáři, pětkrát ve svých cyklovýletech toulal po Jindřichově Hradci. Přesto ještě zbyla řada zajímavých míst, která stojí za to navštívit. První je Krafferova zahrada. Hlavní vstup je z Pražské ulice. Mnozí pamatujete, že zde bývalo zahradnictví, ale historie zahrady je mnohem, mnohem delší. Zahrada v barokním slohu byla zřízena pro hraběnku Černínovou již v roce 1759. Našli bychom zde tehdy altány, ornamentální záhony, sochařsky zdobenou fontánu, vodní kaskádu, umělé skály a velký bazén. V roce 1801 při velkém požáru města došlo však k úplnému zpustošení celé zahrady a ve své podobě již nebyla nikdy obnovena. V polovině 19.století zahradu získal Ignác Kraffer a se svojí rodinou zde začal provozovat zahradnictví. To bylo však v roce 1953 rodině odebráno a zestátněno. Původní majitelé zde mohli zůstat již jen jako zaměstnanci Komunálních služeb. Zahradnictví zde bylo sice dále provozováno, ale postupně docházelo k jeho úpadku, až bylo zcela opuštěno. V roce 1989 byly všechny pozemky v restituci Marii Krafferové vráceny. Jinak se však začíná ve 30 letech a jinak v 70. Proto zahradu odprodala Městu a od něj si ji pronajali v roce 2021 tři zahradní architekti. A zde se začíná psát nová historie zahrady, která představuje spoustu práce a vynaložených prostředků. Zahrada o rozloze přes 5.000 m2 je volně přístupná veřejnosti. „Za pochodu“ probíhá úprava celé plochy, oprava skleníků a budov. S rekonstrukcí obvodové zdi pomohlo Město Jindřichův Hradec. Nyní se zde můžete nejen projít, ale koupit si různé květiny, trvalky i řezané květy, věnce atd. Přispět na další obnovu však můžete i darem do kasičky nebo na účet. Bez této pomoci by obnova nebyla možná. Byl jsem zde koncem března, těším se na další návštěvu, až všechno pokvete.

Odsud jsem se dal Klášterskou ulicí, kde je třeba koukat nejen po obchodech, ale také pod nohy a před cukrárnou Kaštánek tak uvidíme pět nenápadných destiček s nápisy. Jedná se o tzv. Kameny zmizelých, což jsou malé mosazné destičky vsazené do chodníku před domy obětí nacistické perzekuce. Připomínají osudy lidí, kteří byli během 2.světové války deportováni do koncentračních táborů a zavražděni. V tomto případě se jedná o rodinu Beinkolesovou, která skončila vesměs v Osvětimi, nejmladší Karel ve 26 letech. Takové připomínky nacistických zvěrstev najdeme na různých místech Jindřichova Hradce, třeba dále v Panské ulici před jedním domem Mořic a Karel Freund a před dalším domem čtyři destičky rodiny Winternitzových – Schönových, když Marcele (a to skutečně člověka zamrazí) bylo teprve šest let. Dalších dokonce osm destiček najdeme na náměstí Míru vedle hotelu Vajgar. Některé jsou už trochu zašlé, měl jsem s sebou mokrý hadr, abych je alespoň očistil. Destičky jsou i na dalších místech a bude jich ještě přibývat. Ostatně s tímto tématem související pamětní desku najdeme na bývalé synagoze a seznam židovských obětí německých nacistů na památníku na Zakosteleckém náměstí, ale o tom jsem již psal dříve.

Jistě je každému nepříjemné, pokud musí do nemocnice nebo na polikliniku. Pokud sem však nemusíte s něčím nepříjemným a máte chvíli čas, tak sem můžete jít dobrovolně jen tak se projít a prohlédnout si různé sochy. Tak jsem to udělal já. Začal jsem před lékárnou. Socha mi připomínala tři ruce, držící ježka v kleci (jistě znáte Rychlé šípy), tedy ježka z klece již vyndaného. Na mapě jsem si však přečetl, že se jedná o plastiku Hold Slunci. Tak teď už to vím. O kousek dál je plastika Kouzelná zahrádka. Jedná se víceméně o kvádry, obložené barevnými dlaždičkami. Poznal jsem, že jedno má být zřejmě mrož, druhé nosorožec a třetí nevím, možná beran. Za hlavním vchodem je dřevěná socha lva, opírajícího se o erb s pěticípou růží. Hezké, ale z boku už je napadený nějakou dřevokaznou houbou. Areálem projdete kolem dalších dvou dřevěných soch – sovy a kočky a vyjdete u kruhového objezdu, kde u vjezdu na pohotovost je dřevěná socha anděla s kovovými křídly. Tak a z nemocnice přeci jenom pryč a na dalším kruháku se podíváme raději na sochu Jindřichohradeckého tuzemáku. Skutečně rum tuzemský (nyní kvůli nařízení EU již ne rum, ale jen tuzemák) si zaslouží pomník. Bývaly časy, kdy jsem každý rok vozil „rum s plachetnicí“ kamarádovi až z Mostu. Jeho otec nechtěl totiž žádný Božkov nebo Krásné Březno, ale jindřichohradecký rum. Vždy, když jsme oba měli cestu do Prahy, tak jsem mu pro otce předal 4 litry rumu, tehdy ještě poctivého 40%ního. 

Potom jsem to vzal cestičkou kolem hřbitova k přírodní památce Pískovna na cvičišti. Jedná se o chráněné území bývalé pískovny s několika tůněmi, kde se vyskytují vzácní živočichové, zejména plazi, obojživelníci, hmyz, ale i rostliny a houby. A odsud už je to kousek k rybníku Kunifer, jehož dubová alej na hrázi byla navržena v roce 2024 do ankety Alej roku. Chtěl jsem to k ní střihnout rovnou za nosem, na mapě je plno cestiček, jenže ouha, za chvíli cedule VOJENSKÝ PROSTOR a VSTUP ZAKÁZÁN. Tak to jsem raději respektoval. Zcela jsem se však nevracel, obešel jsem pískovnu z druhé strany, asi jsem trochu tím zakázaným prostorem projel, vypadalo to jako nějaké cvičiště, prašná cesta, hupy nahoru dolů, no ale za chvíli jsem byl u kruhového objezdu na Kuniferu a kousek před Otínem jsem našel cestu, které vedla k hledané aleji. Alej na hrázi je pěkná, což o to, ale takových je plno, navíc špatně přístupná, vedle vojenského prostoru, nedivím se, že cenu nevyhrála.

Ant.Stára