JINDŘICHŮV HRADEC 7 - HISTORICKÉ BUDOVY

JINDŘICHŮV HRADEC – HISTORICKÉ BUDOVY

V minulém cyklovýletě jsem se zastavil na několika místech v Jindřichově Hradci. Cestou jsem míjel řadu památných domů, vesměs kulturních památek. Zastávky u nich se mi však do článku již nevešly, proto jim věnuji tento samostatný díl.

Začnu v jednosměrné Pražské ulici, kde stojí vila Eduarda Lederera, právníka, spisovatele a politika, spolupracovníka T. G. Masaryka. Zajímavé je, že i v současné době jsou v domě také mj. právnické kanceláře. Vila byla postavena v letech 1904 – 1905 v secesním slohu s typickými prvky: asymetrická štuková fasáda, arkýř, výrazný komín a balkóny. Za války sloužila jako ubytovna Hitlerjugend. Po roce 1949 byla prodána státu a postupně chátrala. Dnes je v soukromém vlastnictví a po rozsáhlé rekonstrukci je ve velmi dobrém stavu. Jedná se o jednu z architektonicky nejkvalitnějších a nejluxusnějších vil ve městě.

Další budovou na mé cestě byla budova Střední zdravotnické školy. Její dnešní podoba pochází z roku 1868, avšak je zřejmě mnohem starší. Mě na této budově zaujala zejména pamětní deska, jelikož v domě se v roce 1875 narodil Stanislav Prowázek, objevitel původce skvrnitého tyfu, který v boji proti této nákaze obětoval svůj život. Zemřel v roce 1915. V zahradě školy stojí památná lípa, ke které se mi podařilo dostat.

Jak jsem se minule zmínil o bývalé židovské synagoze v Kostelní ulici, tak jsem tam samozřejmě také zajel. Původní synagoga zde stála od roku 1770, po požáru města v roce 1801 byla obnovena a v roce 1867 rozšířena o židovskou školu. K bohoslužbám sloužila až do 2. světové války. Před 2. světovou válkou žilo v Jindřichově Hradci 234 osob židovského vyznání. V roce 1942 byli Židé odvezeni do Terezína. 126 z nich se již nevrátilo. Ze synagogy udělali němečtí nacisté sklad zabaveného majetku. V roce 1952 se synagoga, vedená jako kulturní památka, stala modlitebnou Církve československé husitské. Jak tak cestuji po republice, většinou židovské stavby Němci během války srovnali se zemí. Tohle je tedy jedna z výjimek, která se dochovala. Pokud sem zavítáte, jistě si přečtete nápis: „ZDE VZÝVALI BOHA NAŠI SOUVĚRCI, KTEŘÍ BYLI ZA OKUPACE NACISTY UMUČENI“.

Dojel jsem až na náměstí Míru, kde stojí velice zajímavý Langrův dům. Dům má dvě čísla popisná, protože se původně jednalo o dva domy postavené v gotickém slohu, později byly renesančně přestavěné a spojené. Dům je bohatě zdobený sgrafity s výjevy ze Starého zákona. Jeho současná podoba je od roku 1579. Zajímavé je i venkovní loubí s hvězdicovou sklípkovou klenbou. Dvůr je obklopen renesančními arkádami. Jedná se nejen o jeden z nejstarších domů ve městě, ale také o jeden z nejcennějších dokladů měšťanské architektury v Čechách. V domě je výstavní síň a prodejní umělecká galerie.

Odtud jsem popojel směrem k zámku, v rohu náměstí minul dům čp. 174 s císařskou orlicí nad vchodem (bývalý solný sklad) a dostal se do kratičké, bezejmenné slepé uličky a na jejím konci se zastavil před budovou bývalých lázní, přesněji řečeno, byla to městská lázeň, která již v roce 1544 patřila lazebníkovi (lázeňskému), který zde prováděl hygienu a léčbu. Doslova mycí a potní lázeň (něco jako dnešní sauna + koupel). Do pracovní náplně lazebníka patřilo i holení, stříhání, trhání zubů, pouštění žilou a provádění různých jednoduchých lékařských úkonů. V pátek bylo jeho povinností zdarma pouštět do lázní chudé, učedníky a  tovaryše. Na budově mne nejvíce zaujal kamenný vstupní portál z roku 1550 v oblouku s nápisem a po stranách s kamennými sedátky ozdobenými reliéfy obličejů.

Přejel jsem Vajgarský most a ve Vídeňské ulici se zastavil u Šetkovy vily. Původně vila jindřichohradeckého podnikatele Rudolfa Šetky z roku 1874, postavená v historizujícím slohu, kterou odkázal městu. Jméno Šetky je již prakticky neznámé, není ani možné dohledat, čím se vlastně zabýval, tak po něm zůstal alespoň tento hezký dům, i když už městu dávno nepatří. Majitelem je pražská akciová společnost a v domě jsou apartmány s výhledem na rybník Vajgar. Na domě zůstala deska se zajímavým nápisem: Budovu tuto odkázal obci k účelům vzdělání a vychování rodák zdejší Rudolf Šetka.

Když se to tak vezme, tak hřbitov je také takový dům, veliký dům pro nebožtíky. Proto jsem zde své putování zakončil. Prohlédl jsem si památník padlým rudoarmějcům a potom jsem si přečetl seznam na hřbitově pochovaných slavných osob. Nejvíce mne zaujala Marie Hoppe Teinitzerová, zakladatelka gobelínky. Vyhledal jsem její hrob a byl jsem dost zklamán. Zemřela v roce 1960 a již se na ni asi zapomnělo. Obyčejný hrob s mramorovými deskami, neudržovaný, zcela pokrytý popadanými větvičkami tújí. 

Ant. Stára