KOLENCE A OKOLÍ

KOLENCE A OKOLÍ

Někdy koncem července jsem jel do Třeboně a to tou nejrychlejší trasou - Cikar, Jemčina, Novosedly, Stará Hlína, Třeboň, 39 km. Já nejsem žádný závodník, ale i tak včetně kochání něco přes 2 hodiny. Za Starou Hlínou jsem byl mile překvapený, že cyklostezka do Nové Hlíny kolem rybníka Vítek, kterou jsem viděl na jaře rozestavěnou, je již hotová, takže jsem jel po krásném novém asfaltu a vůbec nemusel ani kousek po rušné hlavní silnici. Dál do Třeboně vede nezpevněná cyklostezka okrajem lesa už dlouho, takže jízda do Třeboně je nyní pohoda. Zpátky jsem to vzal pro změnu kolem Zlaté stoky po červené značce k rybníku Rožmberk. Ale pozor, poslední úsek je dobré sjet ze značené stezky vpravo a jet cestou po hrázi, vpravo Rožmberk, vlevo pět malých rybníků. Lidé to neznají, přitom je to ptačí ráj. Na hrázi Rožmberka jsem se těšil na tradičního smaženého třeboňského kapra a ejhle změna. Pro obsluhu to asi bylo moc práce, takže tuto krajovou specialitu zrušili a musel jsem se spokojit s utopencem (nojo, ryba nebo utopenec, obojí to má holt spojitost s vodou) a ještě k tomu s dřevěným příborem. Inu, pokrok nezastavíš! Tak jsem jel dál, moc jsem nad cestou nepřemýšlel, protože jsem tudy nejel rozhodně poprvé, a tudíž jsem nedával pozor a na jedné lesní křižovatce jsem špatně odbočil. Nechtěl jsem se už vracet, času bylo dost, počasí pěkné, tak jsem si řekl, že to holt vezmu jinudy a podívám se do Kolenců.

Trošku delší úvod, já vím. Jenže jsem tak musel začít, protože jsem se tímto způsobem dostal k dost zajímavému kameni a pak ještě pomníku a potom jsem ještě „objevil“ další velké skalisko uprostřed pastviny, a když jsem k tomu doma na mapě našel v okolí další dvě skály, samozřejmě mimo značených cest a bez fotografií, tak jsem si řekl, že sem musím rozhodně zajet ještě jednou a pořádně toto území prozkoumat. K tomu přibrat i vesničku Kolence, kterou mnozí znají jen podle toho, že se zde prodává krouhané zelí.

Tak a čas na další návštěvu nadešel. Navíc to znamená cestu mými oblíbenými Jemčinskými lesy. Tentokrát trasa K. Řečice – Cikar – Karštejn – Spálená – Sednička. Dál budu psát jen navštívená místa, protože trasu si každý může udělat podle svého. Ke každému místu zde totiž vede cest několik a i ty na mapě přerušované cestičky jsou dobře sjízdné a navíc, kdo jim dá přednost před těmi frekventovanými, vychutná si klid, lesní ticho a může vidět i nějakou zvěř, které je zde dost. Začal jsem hezkou studánkou u Sedničky, se kterou si dal někdo práci a vnitřek vyložil kamenem jako u opravdové studny. Nedaleko odsud jsou dva velké opracované kameny s vytesaným letopočtem 1918 – 1928, jeden nedaleko samoty U Strakatého, označený jako hraniční kámen a druhý při cestě od Sedničky na Pazdernu označený jako Jubilejní kámen. Tak a podle mapy v místě zvaném Plaňava měla být nějaká skála, a jelikož tím směrem vedla kolem kukuřice cesta, tak jsem ani chvíli nezaváhal. Jak jsem se podle mapy blížil, říkal jsem si: Sakra, to už by něco mělo být vidět! Když tu najednou u cesty na okraji pole shluk kamenů. Byl jsem u cíle. No nic moc, ale ne všechny průzkumné výpravy jsou korunovány kolosálním objevem. Další zastávkou bylo místo zvané U letadla. Zde totiž v roce 1963 po technické závadě havaroval letoun MIG-19S. Pilot po včasném katapultování vyvázl bez zranění, škoda však byla přes 1 milion Kčs. U samoty Lipičí je balvan nazvaný Čertova šlápota. V kameni je vyrytá silueta čerta s balvanem nad hlavou a pod ní jsou otisky dvou kopyt. To se takhle jednou vsadil čert s knězem, že donese tento kámen z Říma do Novosedel dříve, než ten odslouží mši. Nestihl to však, vzteky mrštil kamenem, až se zaryl do země a ještě na něj kopyty dupnul. Pár metrů odsud je další zajímavost – pomník z roku 1907 k výročí zlaté svatby Josefa Schwarzenberga a Idy z Lichtensteinu. Hezká byla další cesta kolem Zadního a Předního paseckého rybníku. Zajímavé je, že ti naši předkové sázeli všude na hrázi stromy, nejčastěji duby, zatímco dnešní rybníky se budují beze stromů. Tak a dostal jsem se k lesu, kde měla být další skála. Tentokrát ani náznak cesty, prostě prodírání lesem. Místo jsem ale našel. Shluk velkých balvanů, pěkné, ale asi také nic na nějaké ocenění v cestovatelské ročence. Čas oběda se více než přiblížil, tak jsem se i já přiblížil do Kolenců. Velká náves s rybníky, nazvanými Hořejší a Dolejší. Kaple se zvoničkou, pomník obětem světových válek. Mně ale poháněla cedule „Restaurace U Pavla“. Byla obležená cyklisty, posedět se dalo na terase, ale jinak jídlo i nápoje mi přišly na vesnici dost drahé. Je zde ještě jedna restaurace – Myslivna. Hezká, velká budova. I s penzionem a dvěma zajímavými poutači. Na jednom je napsáno „snídaně-obědy-večeře“ a na druhém „Otevřeno od 16,00“. No, nevím, kdo bude čekat do 16,00, aby si dal snídani nebo oběd.

Posilněný smažákem a Budvarem jsem ještě zajel k jednomu křížku za vesnicí, když jsem na okraji vesnice viděl zajímavou sochu. Na první pohled vypadala jako mimozemšťan, ale byla ozdobena věnečky a svíčkami, tak bych se nerad dotknul něčích citů, protože šlo zřejmě o pietní místo. Nikdo, koho bych se mohl zeptat, tu však nebyl. A vrchol mé „Tour Tři skály“ měl teprve nastat. Po malých kamenech v kukuřici a větších balvanech v lese to konečně mělo přijít! Když jsem se dal z Kolenců po krásné asfaltové cyklostezce směr Jemčina, tak po 1 km něco jako Stolová hora v Austrálii. Ne, že bych v Austrálii někdy byl, ale obrázek jsem viděl. Takže přeci jen objevitelský úspěch. Samozřejmě, že v tu chvíli jen pro mě, ale přede mnou a po mně ještě pro mnohé další. Vrátil jsem se přes Jemčinu a přímou Šenkuranskou cestou přes Cikar a K. Řečici. Najel jsem celkem 74 km.

Ant. Stára