ŘÍMOV – 1. ČÁST – VELEŠÍN A POŘEŠÍN

ŘÍMOV – 1. ČÁST – VELEŠÍN A POŘEŠÍN

Jelikož blízké i vzdálenější okolí Deštné mám již proježděné křížem krážem a nechci se v článcích opakovat, a přitom chci čtenářům ještě nějaká hezká místa přiblížit, musím vyrážet trochu dál od chalupy. Kdysi již před hodně lety jsem byl s manželkou na výletě (taky na kole) v okolí Římovské přehrady. Ten výlet se nám oběma líbil, tak jsme se ho rozhodli letos na jaře zopakovat. Vyjeli jsme autem cca 75 km do Římova, zaparkovali před poštou, sundali z nosiče kola a vyrazili.

 Vydali jsme se po silnici po modré turistické značce kolem zajímavé plastiky slunečních hodin a už jsme byli na přehradní hrázi vodní nádrže Římov. Provoz tu není téměř žádný, jelikož je zde přísný zákaz vjezdu motorových vozidel. Kolem celé přehrady je ochranné pásmo, protože nádrž vybudovaná v 70. letech minulého století na řece Malši, slouží jako zdroj pitné vody pro České Budějovice, které jsou odsud vzdálené asi 15 km vzdušnou čarou. Potom začalo stoupání. Pokud by si někdo myslel, že když jede kolem přehrady, která je jedna rovina, že tedy pojede také po rovině, tak to je krutý omyl. Celý ten výlet byl pořád z kopce do kopce. Vystoupali jsme tedy do vesničky Kladiny, kde jsme se zastavili u dvou pěkných kapliček, pak další stoupání až na vyhlídkové místo. Před námi vlevo Todeňská hora (608 m/m) a vpravo na kopci vesnička Svatý Jan nad Malší. A následoval dlouhý sjezd do hezké vesničky Sedlce. Na hrázi a v blízkosti návesního rybníku je několik památných lip a dubů. Za zastavení stojí i pomník padlých v 1. světové válce. Člověk si řekne taková malá vesnička a přitom 12 jmen, 12 ztracených životů. A stejně se mocní tohoto světa nepoučí a ženou obyčejné lidi do války zas a znovu.

Potom po louce kolem mladého hrušňového stromořadí a dolů lesem a po pěkné bytelné dřevěné lávce a byli jsme u první větší zastávky – zříceniny hradu Velešín. Jedná se, jak já říkám, o kvalitně zřícenou zříceninu. No, ale pár zdí tu přeci jen zbylo, jednak samotného hradu a jednak kaple. Navíc je zřícenina na ostrohu, takže je tu hezký výhled na obě strany na vodní hladinu přehrady a také na město Velešín. Vzhledem k ročnímu období v lese a na stráních již kvetly sasanky, orseje, podléšky, mochny jarní, fialky a další kytičky, takže i to byl hezký pohled. Tak a co jsme sjeli dolů, zase vystoupat zpátky do Sedlce a pokračovat dál přes most na druhou stranu přehrady a po silnici směr vesnička Dlouhá. Jenže už byl čas na oběd a u cesty hezká kaplička s lavičkou, takže to nás zlákalo k přestávce. Po jídle se ale zase o trochu hůře šlapalo do kopce. Cestou sem tam nějaký ten křížek a jak jsem zjistil, některé ještě ani nikdo nevyfotil na mapy.cz, kde těch fotek stále přibývá, jelikož lidé fotí čím dál víc, takže každý nový úlovek mě potěší. Dokonce jeden křížek nebyl na mapách vůbec zadokumentovaný, takže úlovek dvojnásobný. A tak jsme dojeli až do vesničky Rozpoutí a dále do Pořešína. Zase z kopce, takže už jsme věděli předem, co nás zpátky čeká. Jenže to byla nejdůležitější zastávka, takže jsme to absolvovat museli.

Zřícenina hradu Pořešín patří k těm zachovalejším, dokonce se zde platí i vstupné. Spolek Hrady na Malši, založený v roce 2002, sdružuje obce i jednotlivé nadšence, kteří se starají mj. o Velešín a Pořešín, aby zcela nezarostly kopřivami, nespadl vám nějaký kámen na hlavu, zkrátka aby nezpustly a byly přístupné pro veřejnost. Z tohoto hradu, který úmyslně nechal pobořit jeho majitel Oldřich z Rožmberka, aby nebyl obsazen husity, zbylo ještě dost k prohlížení. Trochu mi jen dojem kazily velké drátěné zátarasy, zabraňující vstupu na některá místa, a velké cedule, které hlásaly, že třeba hradby jsou Hradby nebo věž, že je Věž a podobně. Pro mě by byly asi vkusnější nenápadnější cedulky někde dole. Zato příjemná byla krčma s vnitřním i venkovním posezením, nabízející suvenýry, něco k zasycení nebo jen tak na zub, ale i na zahnání žízně včetně výborného točeného žumberského piva.

Pořešín byl cílem naší cesty, takže následoval návrat se zastávkou ve městě Velešín. Zdejší slavný rodák je Josef Vlastimil Kamarýt, kněz, vlastenec a básník, strýc „deštenského“ Bedřicha Kamarýta. Je po něm pojmenované náměstí a má zde pomník, osobní data rodáka jsou již dosti nečitelná, ale lze si dobře přečíst nápis na boku pomníku: Kdo se za svůj jazyk stydí, hodenť potupy všech lidí. Velkou zajímavostí je zde kostel, tedy přesněji torzo kostela. Kostel byl totiž v 18. století zrušen a prodán obci, takže z něj zbyla pouze věž s hodinami a zvonicí a zadní půlkruhová část s původními okny, zatímco střední část kostela je předělaná na byty a městské muzeum. V dolní části náměstí je pomník na památku padlým v 1. a 2. světové válce a sloup se sochou Panny Marie a řadou dalších světců. Samozřejmě, že jsme se ještě stavili u druhého kostela: hřbitovního kostela sv. Václava a potom jsme již vyrazili po žluté turistické značce směr Římov. Záhy jsme ale udělali ještě zastávku na vyhlídce na Římovskou přehradu a zříceninu Velešín. Pak už jen z kopce do kopce a…a to ještě není všechno. Pár zajímavostí z Římova ještě příště. Najeli jsme 35 km.

Ant. Stára