TÝN NAD VLTAVOU - 1. ČÁST

TÝN NAD VLTAVOU – 1. ČÁST

Už nějaký čas jsem uvažoval o tom, že se podívám do Týna nad Vltavou. Sice jsem zde už několikrát v minulosti byl, ale mám na mysli podívat se tak, aby měl člověk na to dostatek času, aby mohl prošmejdit kdejaký kout, zkrátka pořádnou celodenní návštěvu. Provést sem však výlet na kole v jednom dnu je nad moje síly, takže jsem uvažoval o ubytování. To je vždy pro jednu osobu složitější. Navíc jsem ještě ubytování nemohl zařizovat moc dlouho dopředu, když člověk nevidí do počasí. Vybral jsem proto období mimo sezónu a raději všední den. Když výhled počasí vypadal příznivě, vzal jsem telefon a napodruhé jsem měl štěstí. Sehnal jsem hotel přímo v historickém centru.

Přes Dírnou, Lžín, Záhoří a Zlukov jsem dojel do Veselí nad Lužnicí (tomu se budu věnovat někdy v samostatném článku). Podle mapy jsem to měl pěkně naplánované – pojedu po žluté turistické značce kolem Bechyňského potoka a Blatské stoky, vyhnu se pěkně silnici a vyjedu v Borkovicích. Jenže! Podjel jsem dálnici, cesta se změnila v pěšinku. S tím jsem počítal, ale nepočítal jsem s tím, že bude neudržovaná, neposečená a jak předchozí den pršelo, mokrou vysokou trávou a kopřivami to prostě nešlo. Neměl jsem ani rezervní boty, tak jsem se asi po 400 m raději vrátil. Jenže se mi nechtělo vracet zase až někam k centru, takže jak jsem viděl cestu žádoucím směrem, dal jsem se po ní. Což o to, s blátem a loužemi jsem si poradil, jenže jsem vyjel v nějakém zemědělském areálu. Když jsem viděl zvídavé pohledy a různé náčiní v rukou zaměstnanců, sklopil jsem hlavu, šlápnul do pedálů a v mžiku jsem vyjel na silnici vedoucí do Svinů. Očistil jsem ze sebe a z kola aspoň trochu bláto a zanedlouho dojel k zajímavému místu. U odbočky na Kundratice je morový hřbitůvek z období třicetileté války, později obehnán kamennou zídkou a doplněný křížkem a výklenkovou kapličkou se třemi světci, sv. Anežkou, sv. Ludmilou a sv. Rochem (patronem proti moru). Dříve zpustlé a zarostlé místo bylo v roce 2008 obnoveno a rozhodně stojí za vidění.

Sviny nejsou sice vesnickou památkovou rezervací jako některé okolní vsi Soběslavsko – veselských blat, ale ta krásná stavení typického selského baroka jsou zde rovněž jedno vedle druhého, takže člověk nestačí fotit. Další bezesporu zajímavé vesnice Borkovice, Mažice a Zálší jsem již popisoval v dřívějším článku, takže jsem se zastavil jen na okraji Borkovic, kde mne zaujal litinový křížek, zarostlý v kopřivách, naklánějící se do příšerně zarostlého rybníka, plného žabího skřehotání. Pak už jsem jen přemýšlel, co je lepší, jestli ta lautr rovina, kterou jsem právě projížděl, kde se sice člověk moc nenadře, ale musí šlapat pořád, nebo ten kraj u nás, kdy sice musí člověk zabrat do kopce, ale pak si zase za odměnu z kopce nějakou chvíli pohoví. Takto jsem dojel pořád po rovině téměř do Hartmanic, které přeci jen jsou trochu na vršku. Hartmanice mě přímo okouzlily. Krásná vesnička, návesní rybník, odrážející barevné fasády domů, pěkně udržovaná kaple, velikostí spíše kostelík, dalších několik kapliček s otevřeným výklenkem nebo s okýnkem na kličku a všude spousta laviček, vybízejících k posezení, protože je zde úžasný klid. Žádná auta, ani lidé, občas jen nesměle někde štěkl pes nebo opatrně potichu zakdákala slepice. Na kopečku krásně opravená hospoda s grilem, venkovním posezením a dětským hřištěm. Prostě idylka.

Další zastávku jsem udělal v osadě Korákov, kde jsou tři nádherné památné duby. Zub času už jejich kmeny o obvodu 6 – 7 m trochu vykotlal, ale to jim nic neubralo na jejich majestátnosti. Projel jsem malinkou vesničkou Hrušov a byl jsem v Žimuticích. Hezký kostel sv. Martina na břehu rybníka, vedle ruina jakéhosi kdysi rozhodně hezkého statku, budova výkupu, připomínající rovněž ruinu, avšak překvapilo mě, že ještě funguje, ale i zajímavý pomník obětem 1. světové války. V Dolních Kněžekladech jsou dva památné jírovce. Jsou tak blízko sebe, že tvoří prakticky jednu korunu. Opodál je na malém plácku pamětní deska a zajímavý pomník Františkovi Srncovi, padlému v roce 1915 ve Slovinsku. V Horních Kněžekladech na lavičce u pomníku Mistra Jana Husa byl akorát tak čas poobědvat řízek z domova. Potom následoval dlouhý sjezd k Vltavě do Hněvkovic, kde je velký areál SOŠ a SOU, ale také jez a u něho mlýn, ve kterém je provozováno rodinné mlynářské muzeum. Na fasádě mlýna je vidět ve výšce okna v 1. patře značka, kam až sahala voda při povodni v roce 2002. Týn nad Vltavou je odtud již téměř na dohled, ale já jsem jel opačným směrem a přes 191 m dlouhou a 27 m vysokou hráz vodní nádrže Hněvkovice jsem přejel na druhý břeh a pokračoval kolem řeky po tzv. Potahové stezce, což je naučná stezka, na které je možné se seznámit s řemesly a životem kolem řeky. Stezka je obnovená do původní podoby, tedy včetně staré kamenné dlažby, po které koně vlekly lodě proti proudu. Nakonec jsem se dodrncal až do Týna nad Vltavou, kde jsem v Žižkově ulici minul krásná malovaná Boží muka, přejel po železném mostě z roku 1892 a byl jsem v centru a současně v cíli. Přede mnou stál hotel U Zlaté lodi. Tak se rychle ubytovat, trochu po těch 65 km zkulturnit a vyrazit na prohlídku města. O tom ale až příště.

Ant. Stára