TÝN NAD VLTAVOU - 3. ČÁST

CYKLOVÝLET – TÝN NAD VLTAVOU – 3. ČÁST

Předchozí den jsem dojel do Týna nad Vltavou a odpoledne si stačil město prohlédnout. Ubytoval jsem se v hotelu U Zlaté lodi. Druhý den ráno jsem vstával brzy, protože jsem měl před sebou ještě řadu zajímavostí, a tak jsem nechtěl cestou domů chvátat. Vydal jsem se kolem evangelického kostela, památného 23 m vysokého stříbrného javoru, lipovou alejí Míru a byl jsem pod vrškem Semenec, kde stojí stejnojmenná rozhledna. Rozhledna bývala původně dřevěná, od roku 1930 je betonová. Je vysoká 7 m a slibuje výhledy na Vltavu a Týn nad Vltavou, což zřejmě bývalo, proč tomu nevěřit, jenže výhled je natolik zarostlý bujnou vegetací, že město vidět není, takže se musí člověk spokojit s výhledem na jadernou elektrárnu Temelín, která však je vidět odevšad i bez rozhledny. Takže jsem si to frčel dál a to až k soutoku Lužnice s Vltavou. Mockrát jsem jel autem po silnici z Týna na Písek a vždy jsem se díval na Boží muka stojící na ostrohu, na té špičičce mezi oběma řekami a vždy jsem se sem chtěl podívat. Tak jsem zde konečně byl, obcházel Boží muka kolem dokola, fotil ve výklencích sošky svatých a reliéfy hradů a zámků a přitom dával pozor, abych nesklouznul ani do jedné z řek. Bylo sice teprve 7,30 hod, ale nebyl jsem zde rozhodně sám. Kolem mě bylo malé stanové městečko, ve vodě jeden prut vedle druhého, některé však ještě opuštěné, protože ze stanů teprve ospale vylézali rybáři.

Dalším mým cílem byl zámek Mitrowicz v Kolodějích nad Lužnicí. Samozřejmě, že jsem se nechtěl vracet do Týna a jet po silnici. Na mapě byla žlutá turistická značka vedoucí kolem řeky, tak jsem se po ní vydal. V tomhle jsem nepoučitelný. Ale zase na druhou stranu je to aspoň vždycky dobrodružnější. Stezka vedla lesem přes kořeny stromů ve strmém srázu nad řekou, sotva jsem se na ní vedle kola vešel, o nějaké jízdě nemohla být řeč. Naštěstí, jak se říká, nic netrvá věčně, dostal jsem se do chatové osady, kam chataři jezdí z druhé strany autem, takže jsem chvíli i jel. Jenže chaty skončily a s nimi i cesta. Pokračovala pěšina, ta začala stoupat, změnila se ve schody a já po nich rval kolo do vrchu. Ale zase jsem nelitoval, dostal jsem se na nádhernou vyhlídku na řeku Lužnici, navíc opředenou pověstí o krásné mladé smutné hraběnce, provdané za starého nevrlého hraběte, a mladém ztepilém lesníkovi atd., domyslete si to sami. No, já jsem zde zastřelený nebyl, a tak se mi skutečně podařilo dojet do Kolodějů, kde stojí barokní zámek Mitrowicz, který ale slouží pro ubytování, svatby, různé společenské a firemní akce a pro běžného turistu je tedy nepřístupný, ale i tak samotná stavba stojí za vidění.

Z Kolodějů jsem se vydal lesní cestou kolem obrázku sv. Anny, která ochraňuje pocestné před zlomyslnými lesními skřítky, do Netěchovic a Jarošovic (po cestě člověka všude pronásleduje pohled na chladící věže jaderné elektrárny Temelín), kratší zastávku jsem udělal až u ruin bývalé samoty Bída a potom jsem odbočil na naučnou stezku Velký Depot, vedoucí po místech bývalého polního tábora Rakouského dělostřelectva, který zde stával v letech 1709 – 1866. Jenom pro představu: cvičiště mělo rozlohu 40 ha a kromě stanového tábora zde byl i lazaret, stáje, sklady, dílny, kovárny, pekárna, budovy pro porážku zvířat, šenkování piva i konání bohoslužeb. Výcvikový tábor byl později využíván ke skladovacím účelům, proto název Velký Depot. Po chvíli od výchozího místa u hlavní silnice jsem se dostal k baroknímu sousoší Kalvárie, které vzniklo v 2.polovině 18. století jako připomínka tragédie, ke které došlo 20.6.1753 ve zdejším muničním skladě. Při výbuchu tehdy zemřelo na místě 43 lidí, další potom ještě v nemocnici. Tehdy se chystalo velké cvičení, kterého se měla zúčastnit i Marie Terezie. Při přípravě slavnostního ohňostroje došlo však v laboratořích na výrobu střelného prachu k obrovskému výbuchu. Sousoší je složené z krucifixu na zeměkouli obtočené hadem, pod ním je sochařova představa očistce. Vedle jsou sochy sv. Jana a Panny Marie Sedmibolestné. Dále po cestičce jsem se dostal až na místo zvané Na Šancích (též Polygon), kde stávala pevnůstka, sloužící k nácviku dobývání i obrany. Naučná stezka končí (pro někoho začíná) v Týně nad Vltavou. Myslím si ale, že když Město vynaložilo jistě nemalé prostředky a úsilí na vybudování naučné stezky, dokonce i s dětským hřištěm, mělo by věnovat i více pozornosti údržbě, zejména sečení trávy, jelikož sezení pro odpočinek, naučné tabule i různé makety děl, ale i samotná cestička, se ve vysoké trávě ztrácí.

Pokračoval jsem dál po žluté turistické značce do Smilovic s hezkou kaplí a Božími mukami, Čenkova s několika pěknými starými chalupami, kaplí a památnou lípou a Záhoří s hezkým posezením vhodným právě pro snědení studeného oběda. Mezi Záhořím a Klečaty je velká lesní plocha, kterou vedou křížem krážem cesty pojmenované vcelku honosně: Knížecí alej, Fořtova alej, Záhorská alej atd. Nevěděl jsem, kterou si vybrat, jak mne názvy lákaly. Tak jsem jel dál rovně po té asfaltové. Dojel jsem ale tak akorát k lesu, dál cesta úplně zarostlá. Další souběžná byla ale lepší, protože vedla k obývané samotě Markovna. No asi se k samotě jezdí jen z jedné strany, protože další část cesty byly opět katastrofální. Nicméně, když jsem rozježděnou, místy zase zarostlou cestu překonal a vyhnul se obloukem i velkému včelínu, dostal jsem se až do Zálší a Mažic a pokračoval na Vesce. Malou zastávku jsem udělal jen u bývalé pískovny Jitra, kde vzniklo přírodní jezírko a zároveň chráněné území, potom ve Vescích, abych se podíval, jak dva „sebevrazi“ natírají střechu kaple, a v Soběslavi v Houdkově pivnici, abych se před koncem odměnil dobrým Samsonem. No a to už byl jen skok do Deštné. Celkem jsem ujel 64 Km.

Ant. Stára