VČELNIČKA A BOHDALÍN

CYKLOVÝLET – VČELNIČKA A BOHDALÍN

Člověk nemusí pokaždé jezdit bůhvíjak daleko, protože i v místech, kde si myslí, že to zná, může objevit něco pro něj nového. Na tomto výletě mě převážně provázela modrá turistická značka. Byla druhá polovina března, tedy stromy ještě bez listí, tráva taky ještě nenutila zahrádkáře vytáhnout sekačky, ale bylo všude vidět a cítit, že příroda se již probouzí. Kvetly fialky, sněženky, bledule a další drobnější kytičky, ale na to zde ve Zpravodaji máme jinou rubriku. Ptáci zpívali jako o život, jen aby nalákali do svého hnízda nějakou tu družku.

Po silnici a asfaltové cestě jsem dojel do Rosičky a na jejím konci se zastavil u malé kapličky, postavené v roce 2001 panem Martiniskem. Dál jsem stoupal po divočáky příšerně rozryté louce na Vrše. Pohodu a ptačí volání mi narušovaly jen nízko létající stíhačky, které se zřejmě staraly o moji bezpečnost na výpravě. Cesta dál k Novému Mnichu je lemovaná starými litinovými křížky, některé jsou věkem již celé nakloněné. Z této hřebenové cesty je pěkný výhled na Mnich. U Nového Mnichu je na mapě v lese v místě zvaném Pod Bukem označená studánka. Po chvíli hledání křížem krážem lesem jsem ji našel. Je již velmi zanedbaná, původní dřevěná stavba se rozpadla, ale svůj účel jako napajedlo pro zvěř ještě plní. Odtud jsem se vrátil zpět na modře značenou cestu. Přímo k hájovně v místě zvaném U Buku. Hájovna hezká a ten buk! Nádhera, to je velikán, až se tají dech. Dál jsem jel cestou střiženou jak podle pravítka (povrch však místy tak ideální nebyl) až k samotě Hutě. Bylo by to hezké místo, majitelé však provozují zemědělskou výrobu a chov koní, tudíž neupravené (mírně řečeno) okolí tomu odpovídalo.

Dál jsem dojel lesem kolem několika rybníčků na okraj Bohdalína, kde mě zaujala stavba s věžičkou jak pozorovatelnou, kolem různé vojenské předměty, zajímavé cedule, rybníčky, spousta keřů, krytá studánka, dále převodovka z tanku T34 s nápisem Památce československým tankystům (skutečně s Y) a pomníček s nápisem Obětem zločinů NATO. A jako třešnička na dortu potom na mne zapůsobila na kopci rozhledna, spíše taková vojenská hláska. Nikde žádný zákaz, tak jsem vystoupal po 14 příčkách kymácejícího se kovového žebříku a naskytl se mi pohled na celý Bohdalín. Odbočil jsem z modré značky a 2x do kopce a z kopce a byl jsem na asfaltové cestě, která vede ze Včelničky do Vodné. Jelo se po ní pěkně, přesto jsem po 850 m odbočil vlevo na mnohem horší lesní cestu. Když jsem míjel 642 m vysoký kopec zvaný Ve Vrších, nedalo mi to, abych na něj nevystoupal a jelikož byl odlesněný, byl z něho hezký výhled na Včelničku. Trochu náročnější rozježděnou lesní cestou jsem se dostal až do malé vesničky Březí. Rád bych vás zde upozornil na něco zajímavého. Bohužel nic takového jsem zde nenašel. Tak snad jen louka pod vesnicí směrem k rybníku Kalich, kde se měla v roce 1425 odehrát bitva během husitských válek. Není zde však ani žádná cedule, mapka, nic, tak snad akorát název rybníka tu dobu připomíná.

A byl čas se dát na zpáteční cestu. To oproti Březí je Včelnička památkami přímo nabitá. Asi bych začal zastávkou úzkokolejky, která v současné době bojuje v insolvenci se soudy o svůj další osud. Všichni doufají, že se její provoz podaří obnovit, a že nezůstane jen památkou. Mezi zastávkou a silnicí stojí dva pomníky. Jeden obětem první světové války a druhý obětem povodně 31.5.1949. O kousek dál stojí u silnice trochu netradiční kaplička, ale mě zaujala jiná kaple, kaple sv. Anny, postavená v roce 2021 na návrší, které zřejmě nějakou historii už má, protože před kaplí je starý kamenný klenutý sklep. Na kapli je pamětní deska JUDr. Janu Jiřímu Rücklovi, prvorepublikovému sklářskému průmyslníkovi a zdejšímu rodákovi, který zemřel na leukemii v pouhých 38 letech (doporučuji si o této významné osobě našich dějin něco přečíst na internetu). Sklárna ve Včelničce, podnik se 130 let dlouhou historií, který přežil obě světové války i dobu socialismu, nepřežil porevoluční éru a od roku 2002 je minulostí. 

Tak a po modré značce jsem se vrátil zase do Bohdalína, abych si zde prohlédl další zajímavosti. U pomníku padlým vojínům jsem odbočil vpravo a dojel k poměrně nové kapličce z roku 1994, vysvěcené farářem Vavřincem Skypalou z Deštné. Chvíli jsem se zastavil u budovy staré školy, chvíli u zvoničky a pak jsem si musel zajet k památnému dubu u domu č. 45 (výška 30 m, obvod kmene 4 m). Dál kolem kapličky sv. Jana Nepomuckého (má zajímavou historii) jsem dojel až k pěknému rybníku Fejfar. Zde jsem se otočil a na závěr se vydal k asi úplně největší zajímavosti. Čekalo mě poutní místo Váňova studánka. Polní a posléze lesní cestou směrem k Betlému jsem se po 2 km dostal k místu, kde se 2–3x ročně konají mše svaté. Samozřejmě, že místo je opředeno pověstmi o léčivé vodě a zázračných uzdraveních. Kaplička s obrazem Panny Marie byla během let několikrát obnovená, naposledy v roce 1995 a poté ještě opravená. Kolem ní stojí kamenný stolec, několik kamenných i obyčejných lavic, litinový křížek a samozřejmě studánka, jejíž voda je snad léčivá, ale rozhodně pitná a pramen natolik vydatný, že jsou na něm postavené studny obecního vodovodu.

A to už je opravdu konec mojí dnešní cesty. Z lesa jsem vyjel na asfaltovou cestu, projel nad Betlémem, pěkně z kopce do Mnichu a domů. Na tomto polodenním výletě jsem najel téměř 30 km. 

Ant. Stára