VESELÍ NAD LUŽNICÍ

VESELÍ NAD LUŽNICÍ

V březnovém zpravodaji 2021 jsem psal o zakončení cesty kolem řeky Nežárky na soutoku ve Veselí nad Lužnicí s tím, že jsem v tomto městě nenašel mnoho zajímavostí. Měl bych se čtenářům, ale hlavně veselským obyvatelům omluvit. Přesněji řečeno obyvatelům Veselí a Mezimostí, protože celá ta část zhruba od Malého náměstí až po vlakové nádraží byla do roku 1943 samostatná jako Mezimostí. Ke spojení došlo vlastně direktivně, protože do té doby nebyli představitelé obou měst ochotní se dohodnout. Já jsem však tehdy při cestě k soutoku na prohlídku města neměl vlastně čas, to mi budiž omluvou. Koncem září (2023) jsem se to rozhodl napravit. Vlastně jsem se sem vydal kvůli budově starého pivovaru, kolem které jsem jel při výletě do Týna nad Vltavou a říkal si již tehdy, že to se musí ještě prozkoumat.

Cestu tam jsem volil přes Dírnou, Záhoří a Zlukov, pak ulicí Pod Rafandou a přes lávku jsem se dostal k vlakovému nádraží. Jednak mám tyhle staré nádražní budovy rád a vlastně každý, kdo cestuje vlakem ať už na Prahu nebo Budějovice, musí právě přes Veselí, a jednak jsem si chtěl prohlédnout miniaturu jakéhosi hradu, s jejíž stavbou si dal v parčíku u nádraží někdo docela dost velkou práci. Pokračoval jsem po hlavní třídě Čs. armády, kde u zajímavé historické budovy základní školy (bohužel zrovna s lešením) je jednak dosud mladý „Strom míru“ (katalpa kulovitá) s citátem na cedulce: „Nesnaž se změnit svět. Neuspěješ. Snaž se svět milovat. Hle, svět je změněn, změněn navždy.“ a jednak pomník padlým v 1. světové válce. Odbočil jsem na Malé náměstí s několika historickými budovami, mj. právě budovou bývalé radnice Mezimostí a především kaplí, kterou vystavělo město v roce 1718 a zasvětilo sv. Floriánovi na ochranu před tehdy častými požáry. Při ničivém požáru v roce 1862 však vyhořela i kaple.

Potom jsem už jen přejel přes Nežárku a Lužnici a byl jsem v centru – na náměstí T. G. Masaryka. Na náměstí je historických památek celá řada. V dolním rohu náměstí stojí Blatské muzeum, tzv. Weisův dům. Je zaměřené na regionální přírodovědu a historii. Muzeum nese jméno po Karlu Weisovi, což byl hudební skladatel a především sběratel jihočeských lidových písní. Je mu věnována nejen část muzea, ale Klub českých turistů mu odhalil v roce 1937 i pomník, který najdeme v ulici Na Potoce. Vedle budovy muzea, bohatě zdobené sgrafiti, stojí budova Staré radnice. Ta sloužila svému účelu až do roku 1897. Od té doby měla různé využití, převážně hostinského charakteru a v roce 1993 byla restituována. Koncem roku 2022 budovu koupilo město. Zatím pro ni není využití. Od náměstí je budova uzavřená, ale zezadu lze do ní vstoupit a obdivovat krásné klenuté stropy. Součástí staré radnice byl pivovar a sladovnická věž. Pivo se zde vařilo od 16. století až do roku 1895. Budova je ještě vcelku zachovalá a město uvažuje i o znovuobnovení vaření piva. Mohlo by se tak stát ve spolupráci se SOŠ, která stojí nedaleko a kde je minipivovar, ve kterém se studenti učí vařit pivo. Byl jsem se tam jednou při dni otevřených dveří i podívat. Ve druhém rohu dolní části náměstí stojí Nová radnice, sídlo městského úřadu. Na náměstí je ještě jedna hodně zajímavá budova, tzv. Poštovský dům. Má tři štíty, každý jinak široký, Původně se jednalo o tři samostatné domy. Je zde začátek chodby, která údajně vedla až ke kostelu.

Nedaleko od náměstí je kostel Povýšení sv. Kříže. Kostel stejně jako fara jsou pěkně opravené. Kostel má podobu pevnosti, má i falešné střílny. Na věž kostela je možné po předchozí dohodě vystoupit. Kolem kostela je zajímavá křížová cesta. Zeď se 14 výklenky, v nichž jsou jednoduché kříže. Za kostelem je hřbitov, kde je i další pomník padlým v 1. světové válce. Zaujala mě krásná budova se secesní fasádou vedle kostela – sokolovna z roku 1904. Sloužila dlouho pro tělocvičnou a kulturní činnost. Po zrušení Sokola v roce 1948 přešla do majetku TJ Lokomotiva, od které objekt v 90. letech odkoupila soukromá osoba a jak jsem viděl, nic se zde v současné době neděje.

Prakticky v centru města mezi Nežárkou a Lužnicí je kulturní dům a parčík, kde je socha T. G. Masaryka, Lípa republiky, zasazená 28.10.2018, několik plastik (lev a další mnou blíže neidentifikovatelné) a dětské hřiště. Kolem řeky Lužnice dojedeme k pomníku (mohyle) Mistra Jana Husa, na jehož stavbě se roku 1915 podílelo 18 obcí tehdejšího veselského okresu. Každá z obcí má v mohyle vsazenou desku se jménem. Ještě, než jsem opustil město, stavil jsem se u nedalekého domova důchodců (správně penzion pro seniory), kde jsem se stavil u fontány a kamenného kříže z roku 1890, vystaveného občany Horusic, což mne zaujalo, protože Horusice jsou odsud asi 3 km. Zpátky jsem se odsud vydal cestou k silnici na Drahov a Kardašovu Řečici a tak dále, domů už jen skok. Cestou tam jsem najel 23 km, po městě asi 5 km a zpátky 26 km. Podotýkám, že pohodových kilometrů s nevelkým převýšením.

Ant. Stára