VŘESNÁ A ROZVODNĚNÁ NEŽÁRKA

VŘESNÁ A ROZVODNĚNÁ NEŽÁRKA

Někdy si můžete něco plánovat, jak chcete, ale nakonec dopadne všechno jinak. Byla polovina dubna, a tak jsem se rozhodl udělat si výlet na Nadějskou rybniční soustavu, pozorovat a snad i vyfotit nějaké vodní ptáky, kterých je tu habaděj. Proto také je celá lokalita o rozloze 250 ha chráněnou oblastí.

První úsek jsem projel rychle, bez zastávky – Červená Lhota, Dírná, Lžín, Záhoří, přes státovku, vedoucí do Jindřichova Hradce, na poklidnou silnici kolem železniční trati. Vede po ní žlutá turistická značka, která po 1,5 km odbočuje vlevo k rybníku Velká Ohrazenice. Tady jsem po hodině jízdy udělal první krátkou zastávku, protože na rybník je hezký pohled. Hned jsem ale pokračoval dál a ze žluté značky jsem uhnul doprava na jinou rozbahněnou cestu a držel jsem se šipek Lanový park Vávrovka, což byl můj první cíl. Tak a teď jsem se těšil, jak napíšu, že nemusíte jezdit na Lipno na nějakou Stezku korunami stromů, když něco podobného máte prakticky za humny. Reklama slibovala atrakce zavěšené na stromech ve výšce 10 – 15 metrů. Přiznám se, že mě samotného takové zážitky nelákají, kdo by potom psal další články, že? Protože smrt z vyděšení není žádná legrace, ale najdou se tací odvážlivci. Přijel jsem na místo a zde jsem viděl hromadu pneumatik a vedle hromadu provazových a hliníkových žebříků. Nevěděl jsem v tu chvíli, jestli je atrakce zrušená (to by si snad někdo odvezl alespoň ty žebříky!) nebo je zkrátka před sezónou. Tak jsem si to doma vygooglil a zjistil jsem, že skutečně sezóna začíná až od 6.5.2023. Zároveň jsem se se dočetl, že lanový park v roce 2022 vůbec nebyl v provozu. Tak snad to příznivcům tohoto vyžití letos vyjde. Vyfotil jsem si zde alespoň hezký indiánský totem a studánku a pokračoval dál. Z druhé strany byla příjezdová cesta o něco lepší, ale stejně žádná sláva.

U svatého obrázku jsem najel na silnici, dal se doleva a byl jsem ve Vřesné. Tato rozlehlá, ze všech stran dobře viditelná stavba s vysokým komínem mě už dlouho lákala k bližšímu prozkoumání. Vždy jsem kolem jen projel, nebo naposledy vloni sice udělal zastávku, ale nikoho nezastihl. Tentokrát jsem měl štěstí, byl zde současný majitel bývalého lihovaru a poloviny hospodářského dvora pan Miroslav Baštýř z Prahy. Dozvěděl jsem se, že v minulosti zde stála celá vesnice i s kostelíkem. Byl zde velkostatek, ke kterému patřila i tvrz a pivovar. Podrobnou historii si však můžete přečíst na stránkách obce Drahov, kam Vřesná spadá. Dlouhý příběh má i samotná budova lihovaru, který fungoval až do 60.let minulého století, ale úpadek nastal již v 50.letech, kdy zde začal hospodařit státní statek a v předělaných obytných budovách bydleli zaměstnanci. Po zániku státního statku pokračovalo v hospodaření JZD a lihovar se stal cílem sběračů kovů. Pan Baštýř už za 15 let provedl řadu oprav, aby lihovar celý nespadnul a pokračuje dál. Má určité další plány, uvidíme. Ještě se zmíním o tom, že před lihovarem je bývalý varný kotel a několik soch, které vytvořil sám pan Baštýř.

Z Vřesné jsem se vydal rozbahněnými lesními cestami směr Hamr (já bych to takhle neměl psát, nebo čtenáře odradím, ale ono to snad v létě vyschne). Hned na začátku jsem zažil šok, když přes cestu ležela zmije. Ono nebylo žádné velké teplo, takže byla celá ztuhlá, ale i tak to bylo na mě, kdo hady nemusí, adrenalinu vcelku dost. Jen tak tak jsem se jí vyhnul, pak se ještě vrátil, abych si ji vyfotil a pokračoval kolem pomníku z roku 1922 na památku dobrovolného hasiče Františka Kubína, potom po hrázi rybníka Smíchov a už jsem si říkal, že přejedu most přes Nežárku a jsem v Hamru. Jenže najednou zákaz vjezdu a silnice pod vodou. Ta značka samotná by tolik nevadila, ale když jsem zkusil na zaplavenou silnici vjet, zjistil jsem, že to skutečně nepůjde, bylo to dost hluboké, tak jsem se raději otočil. Zatímco pěkní macatí kapři si tudy zkracovali cestu z jedné zaplavené louky na druhou, řidiči aut se raději vraceli. Řekl jsem si, mohu to zkusit ještě přes Metel. Ještěže cesta je trochu vyvýšená, protože bych se tam jinak ani nedostal. Musel jsem se dívat opakovaně do mapy, abych se ujistil, že po pravé straně, kde se valila voda, mají být skutečně louky. Napadlo mě, že až voda opadne, to bude ryb všude na suchu. Dostal jsem se až k jezu. Vcelku rozdíl proti minulým návštěvám, místo 2 m vysokého jezu jen taková větší vlna. Lavičky, stoly, kolostavy, které patří k místnímu občerstvení, pod vodou. Přešel jsem po lávce přes hučící vodu a viděl, že i na druhé straně je řeka rozlitá a stezka se ztrácí pod vodou. Tímto tedy Hamr a naděje na Nadějskou soustavu pro tentokrát padly. Ovšem zážitek to byl také zajímavý. I místní chataři a rybáři říkali, že tak velkou vodu hodně dlouho nepamatují. Nedalo mi to a zajel jsem ještě na místo zvané Vodičkova tůň. Krásné romantické místo, jsou zde chaty na louce u řeky, v jedné jsem se kdysi účastnil i narozeninové oslavy. No, jak jsem předpokládal, louka zaplavená, k některým chatám by byl problém se dostat.

Potom už zbývala jen cesta domů. Kolem rybníka Drápal znovu do Vřesné, cestou jsem zastavil ještě u velkého žulového mezníku bývalého Vřesenského statku. Dále Nítovice, Kardašova Řečice, Pluhův Žďár a Deštná. Celkem se všemi zajížďkami asi 60 km.

Ant. Stára