Navigace

Obsah

Vojtěch Pakosta

Typ: ostatní
Vojtěch  Pakosta 1Vojtěch Pakosta byl pátým - posledním - dítětem manželů Františka Konstantina Pakosty, mlynáře v Deštné a Marie, roz. Strouhalové z Nové Vsi na Jindřichohradecku (Schönbornu). Rodina Pakostů byla spřízněna s rodinou Hlinků z Nekrasína. Jejich syn Vojtěch Hlinka, později proslulý povídkář František Pravda v roce 1842, po kněžském vysvěcení obdržel jurisdikci pro kaplanování v Jarošově.

Dům  čp.  67  a  pamětní  deska  na  něm  připomíná  rodiště  básníka  a  spisovatele,  kněze  Vojtěcha  Pakostu  (1846  -  1892).

Vojtěch  Pakosta  se  narodil  14.  dubna  1846  v  Deštné  čp.  67.  Rodiče  mu  dali  jméno  Vojtěch  po  příbuzném  -  kaplanovi  Vojtěch  Hlinkovi  -  snad  doufali,  že  tento  kněz  bude  se  spíše  zajímati  o  svého  soujmenovce. 
V  Deštné  Vojtěch  Pakosta  prožil  5  prvních  let,  v  r.  1851  rodiče  koupili  mlýn  v  Bečicích  a  přestěhovali  se  tam.  Malý  Vojtěch  by  býval  musel  navštěvovat  školu  vzdálenou  půl  druhé  hodiny  cesty  v  Týně  nad  Vltavou.  Bylo  to  pro  malého  Vojtěcha  daleko,  tak  mu  matka  koupila  v  Týně  slabikář  a  učila  ho  doma.  Pakostovi  byly  v  Bečicích  jen  tři  roky,  mlýn  opět  prodali  a  koupili  jiný  ve  Světcích,  kam  se  také  ihned  přestěhovali.  Malý  Vojtěch  pak  chodil  do  školy  v  Deštné.  Na  jeho  duševní  vývoj  působil  deštenský  kaplan  Antonín  Lenz,  později  vyšebrodský  probošt  a  prelát(vikář,  děkan),  který  objevil  výjimečnou  bystrost  a  vnímavost  Vojtěchovu.  V  jedenácti  letech  však  otec  Pakosta  zemřel.  Matka  mlýn  ve  Světcích  prodala  a  odebrala  se  s  dětmi  do  Jindřichova  Hradce,  aby  jim  mohla  dát  potřebné  vzdělání.  Tam  také  Vojtěch  se  svým  o  4  roky  starším  bratrem  Františkem  začal  navštěvovat  jindřichohradecké  jezuitské  gymnázium,  kde  bylo  literární  vzdělání  vedeno  v  duchu  obrozeneckém.  Po  maturitě  se  oba  chlapci  s  matkou  přestěhovali  do  Prahy  za  dalším  studiem.  Matka  však  v  té  době  již  vyčerpala  hotovost  za  prodaný  mlýn  a  nastaly  krušné  doby.  Starší  František  se  dal  zapsat  na  filosofickou  fakultu  KÚ.  Aby  své  matce  pomohl  opatřil  si  vyučování  studentů  v  pražských  rodinách.  Po  ukončených  studiích  dostal  místo  profesora  na  gymnáziu  v  Písku,  kde  se  oženil  a  každoročně  přijímal  prázdninové  návštěvy  svého  bratra  Vojtěcha.
Vojtěch  se  na  přání  své  matky,  podle  svého  dávného  úmyslu,  přihlásil  v  září  1867  do  arcibiskupského  semináře,  pro  velký  zájem  se  však  do  semináře  nedostal  a  studoval  bohosloví  externě.  Velmi  těžko  se  s  matkou  a  bratrem  protloukali.  Vojtěch  tedy  na  radu  matky  napsal  Vojtěchu  Hlinkovi,  který  byl  již  známý    spisovatel  pod  pseudonymem  František  Pravda,  prosbu  o  pomoc  pro  umístění  v  semináři.  Mezi  tím  se  v  semináři  několik  míst  uprázdnilo  a  tak  když  přišel  Pravdův  přímluvný  list  rektor  Srdínko  už  byl  sám  rozhodnut  Vojtěcha  do  semináře  přijmout.  V  semináři  se  seznámil  mimo  jiné  také  s  Václavem  Benešem  Třebízským,  se  kterým  udržoval  literární  přátelství  až  do  smrti  Třebízského.  Třebízský  byl  převahou  povídkář  historický,  Pakosta  vypravěč  lidový.  Debutoval  jako  duchovní  lyrik.  Pakosta  usiloval  o  založení  literárního  spolku  a  katolické  revue,  neměl  však  dostatek  vhodných  spojenců.  Tak  své  prvotiny  otiskoval  v  Časopise  katolického  duchovenstva  a  v  revue  Blahosvět.  Celkovému  rázu  ostatních  náboženských  básní  se  poněkud  vymkla  báseň  Babiččin  Nebeklíč.
16.  června  1871  byl  Vojtěch  Pakosta  vysvěcen  na  kněze  a  po  prázdninách  byl  jmenován  kaplanem  v  Černošíně,  německé  farnosti  ve  vikariátě  stříbrském  s  kostelem  sv.  Jiří.  Farář  byl  nemocen  a  Pakosta  se  stal  brzy  administrátorem  fary.  Získal  si  zde  u  německých  farníků  všeobecnou  oblibu,  ale  jeho  literární  činnost    se  nemohla  tak  rozvinout,  jako  kdyby  žil  mezi  Čechy  a  toužil  po  změně  místa.  Pražští  přátelé  mu  po  třech  letech  umožnili  návrat  do  Prahy  a  stal  se  kaplanem  u  Matky  Boží  před  Týnem.  V  roce  1880  byl  ustanoven  za  katechetu  měšťanských  škol  v  Praze,  to  už  rok  spolupracoval  s  knihtiskařem  kanovníkem  Karlachem  jako  redaktor  zábavného  a  poučného  čtení  s  názvem  „Zábavy  večerní“,  které  redigoval  až  do  své  smrti  roku  1892.  Do  tohoto  časopisu  psal  své  povídky  mimo  jiné  i  František  Pravda  a  Pakosta  sem  zařadil  vlastní  povídky  i  řadu  svých  překladů  z  polské  a  slovinské  novelistiky.  Dále  Pakosta  redigoval  kalendáře  „Vlastenecký  poutník“  a  „Svatováclavské  kalendáře“.  Jméno  Pakostovo  stalo  se  vedle  Pravdova  v  osmdesátých  letech  nejpopulárnějším.  Nejlepší  povídky  z  těchto  kalendářů  pak  vydal  knižně  pod  názvem  „Ze  statků  a  chaloupek“  s  podtitulem  obrazy  a  obrázky  ze  života.  Z  další  Pakostovy  tvorby  je  významný  cyklus  básnických  povídek  veršem    (Jan  hrobník,  Tomáš  sirotek,  Růže  šumavská)  zpracovává  zde  náměty  ze  života  lidu  prolamované  svěžími  popisy  přírody.  K  vrcholu  jeho  vypravěčského  umění  patří  i  epika  legendární,  kde  obratně  zpracoval  motivy  -  Svatý  Metod  u  Borisa,  Ryby  svatého  Antonína,  Svatý  Jiří  a  nejlepší  Legenda  o  svaté  Alžbětě.  Následuje  cyklu  přírodní  lyriky  Na  lesních  procházkách,  Znělky  šumavské  a  cyklus  náboženské  lyriky.  Své  dojmy  z  výletů  a  cest  zpracoval  v  cyklu  básní  Z  cest  a  pěšin,  kde  najdeme  obrazy  z  krajů  šumavských,  ale  i  pohledy  na  jezero  Bodamské,  na  Severní  moře,  antverpskou  obrazárnu,  slováckou  salaš  i  pustu  uherskou.  Je  tu  i  báseň  na  vzpomínky  ze  života  v  otcovském  mlýně  Na  kola  voda  smutně  žlabem  šumí. 
Od  roku  1886  byl  jmenován  řádným  učitelem  náboženství  na  novoměstské  Vyšší  dívčí  škole,  kde  působil  až  do  své  smrti.  Učební  program  školy  uznával,  že  učením  náboženství  se  zjemňuje  povaha  lidská,  zušlechťuje  se  srdce  a  kladou  se  základy  k  mravnému  budoucímu  životu.    Smrt  přišla  náhle.  V  březnu  1892  byl  stižen  náhlou  těžkou  nemocí,  recidivou  z  roku  1890.  Pečlivým  léčením  se  brzy  zotavil,  ale  požádal  o  dovolenou,  kterou  strávil  u  svého  bratra  v  Písku,  těšil  se,  že  po  prázdninách  se  opět  vrátí  ke  své  práci  do  Prahy,  ale  10.  července  1892  náhle  zemřel.  Pohřeb  v  v  Písku  se  konal  hned  11.  července  a  nato  byl  převezen  do  Prahy  do  kostela  sv.  Štěpána,  kde  se  s  ním  rozloučili  přátele  a  žačky  Vyšší  dívčí  školy  mnoha  květinovými  dary,  rekviem  sloužil  kanovník  František  Krásl  a  další  dva  kněží,  jeho  přátelé  Jan  Libertin  a  Karel  Tippmann.  Pohřben  byl  na  Vyšehradském  hřbitově  vedle  hrobu  Boleslava  Jablonského. 
Pakostův  nástupce  v  úřadě  profesora  náboženství  byl  Jindřich  Šimon  Baar.  Tři  roky  po  pohřbu  byl  na  hrob  Pakostův  postaven  pomník  -  jednoduchý  kamenný  podstavec  s  křížem,  na  který  na  popud  básníka  Xavera  Dvořáka  sbíraly  žákyně  peníze.  Na  podstavci  je  nápis:  Vojtěch  Pakosta,  katecheta  Vyšší  dívčí  školy  v  Praze,  básník  a  spisovatel  český,  narozen  14.4.1846,  zemřel  10.7.1892.
Sám  pomník  zbudoval  jsi  pevnější  a  krasší,  než  ten,  jenž  vztyčen  na  Tvůj  rov  zde  rukou  naší,  toť  pomník,  na  němž  nezištně  jsi  stavěl  život  celý,  on  v  srdcích  našich  tkví,  náš  dobrý  učiteli.  Vděčné  žákyně  1895. 
Dále: http://cs.wikisource.org/wiki/Autor:Vojt%C4%9Bch_Pakosta.


Vytvořeno: 28. 4. 2019
Poslední aktualizace: 9. 10. 2019 16:22
Autor: Správce Webu