Proč se říká U šraňku? 

Proč se říká U šraňku? 

(Zpravodaj Deštenska – červenec 2018)

Pro objasnění tohoto názvu se musíme vrátit trochu do historie.

Do pohraničí Čech, Moravy a Slezska přicházeli Němci asi od 13. století. Byli to zejména kolonisté, kteří byli zváni českými králi nebo to byli přistěhovalci, kteří obydlovali stávající česká sídla. Nejvíce jich přišlo do naší země po 30-leté válce, aby zabrali majetky protestantů, kteří pro svou víru byli nuceni opustit své domovy.

Vznik Československa v roce 1918 způsobil, že se Němci stali jednou z menšin. Němci prakticky hned vystupovali proti samostatnosti Českého státu. Česko-německé soužití, které trvalo několik století, bylo většinou složité a bohaté na konflikty. Německé osídlení českého a moravského pohraničí, celého Slezska a vznik německých komunit ve většině větších měst českého vnitrozemí, bylo chápáno jako germanizace, která trvala po několik generací.

24. 9. 1938 byla vyhlášena mobilizace československé armády. Vojáci odcházeli nadšeně bránit vlast, přesto museli ustoupit z pohraničí na základě Mnichovské dohody. Postoupena musela být, podle této dohody, území s převahou německého obyvatelstva. Tak se na deštensku stalo, že do odstoupeného území patřila i obec Lodhéřov i například Děbolín. Hranice okupovaného území byla za Deštnou, v lese Brčíku. Přitom v Lodhéřově žili převážně němečtí obyvatelé s Čechy celkem v dobrém soužití až do roku 1938, kdy nastala změna.

Místu, kde byla hranice mezi územím okupovaným Němci a českým územím se od té doby říká U šraňku. Dnes je zde zastávka autobusu „Na znamení“ a malé parkoviště pro ty, kteří jezdí do Brčíku na houby. Název je odvozen od německého slova die Schranke – závora. Naši vojáci se do tohoto místa, na hranice, stáhli po reakci na mnichovský diktát. Přes silnici udělali z poražených stromů závoru. Později vojáky nahradili příslušníci finanční stráže. Obec Deštná zde postavila dřevěnou strážnici. Tyto události se dotkly i dopravy, která byla částečně ochromena. Například během října 1938 nejezdil vlak z Kardašovy Řečice do Jindřichova Hradce, protože Němci nedovolili, aby vlak jezdil přes Děbolín, od té doby německý. Z K. Řečice jezdili lidé autobusem přes Deštnou. Lidé z Deštné jezdili po celou válku do J. Hradce přes Světce, Horní Radouň, Dívčí Kopy, Nový Etynk (Nová Včelnice) a Jarošov.

V roce 1940 požádala obec Deštná o povolení jezdit do J. Hradce přes Lodhéřov autobusem i jinými vozidly. Žádosti nebylo vyhověno. Německé úřady povolily pouze propustky pro malý pohraniční styk. Lidé z Deštné totiž pracovali v Najdeku na stavbě silnice do Radouně a v lodhéřovských lesích. Celkem se to týkalo 92 osob.

Názvy „Sudety“ či „sudetský“ dnes užíváme pouze v kontextu s dobou II. světové války. Přitom jde o označení historické. Pravděpodobně jde o slovo keltského původu, složeného ze základu  sud – kanec a přípony -éta – les,  tedy „les kanců“ (Sudéta).

Sudetskými Němci označujeme německé obyvatele, kteří na našem území žili do konce II. světové války.

Jitka Šnorková